Naše schránka poštovní ukrývá nějaké tajemství prakticky každý den. Chodím kolem ní, a malými otvory ve dvířkách zkoumám, jestli je i dnes proč se domnívat, že do ní cosi vložila něčí ruka, něco, na co čekám, něco, čeho se obávám, něco, co mě překvapí. Ale schránka je neosobní, taková chladná. Je to truhla, do které nechávají zapadnout psaní, která mi nechtěli, nebo nemohli dát vlastní rukou.
Daleko raději mám, když pošťák zvoní. Ozve-li se zvonek dvakrát, naplní mě z mnoha důvodů okamžitě radost, a já si řeknu, "bude kultura," a běžím k oknu. Za oknem ulice, a na ulici blonďatá pošťačka, a usmívá se a já se taky usmívám a tvářím se překvapeně. Kdože si to na mě vzpomněl? "A podívejme, finanční úřad! To si raději nechte...", a tvářím se sklíčeně, a pošťačka se taky tváří sklíčeně, že si to nemůže nechat. Ale stejně se pak směje dál, a já taky, protože co už mi taky finanční úřad může vzít, žejo.
Jednou jsem našel v naší schránce obálku pro naší sousedku. Nebyla na ní známka a nebyla zalepená. Hned mě napadlo, že takový druh obálek, které k putování ke svým adresátům sice využívají krabiček služeb poštovních, nicméně nebyly sem doručeny pošťákem, má nějaký jiný, zvláštní, vyšší význam. A tak jsem obálku vzal a dvakrát zazvonil. Záclona se rychle pohnula, okno se otevřelo, sousedka se usmála. "Tento dopis byl v naší schránce, ale je určen Vám," říkám.
Ale sousedka na nic nečeká a ihned vyjme z obálky to psaní. Letmo se na něj podívá, a potom papír obrátí ke mně, "víte, kdo to byl?" A já se dívám do obličeje starého pána, který je mi povědomý, a hlavou mi jde tisíc myšlenek, které se pomalu sbíhají k nějakému resumé. A jakmile se v mém obličeji objeví náznak vyřešení otázky, napoví mi sousedka, "to byl náš soused." A já už vím úplně přesně, nojo, to byl ten pán, jak jsem ho zdravil, když pomalým krokem každý den ve stejnou hodinu míjel místní trafiku.
"Byl to dobrý člověk," praví sousedka a hluboce se zamyslí, co ještě hezkého by o něm mohla říci. A já přikyvuju, protože vím, že tohle k tomu patří, a říkám si, "kam asi šel, když do nebe nemohl, starej bolševik?" A tak tiše chvíli stojíme, každý ve svých myšlenkách. Nakonec sousedka praví, "už jsem taky chtěla jít, ale jak jste se přistěhovali, řekla jsem si, že se ještě podívám, jak to vedete." Usměju se a řeknu, "to se nám dneska udělalo hezky, co říkáte?" A po hlavní ulici přejede popelářský auto.
