Je nádherný den, počasí se povedlo. Sice mě bolí polovina hlavy, protože jsem předevčírem naprosto brutálním zákrokem chirurga přišel o jednu čtvrtinu moudrosti, zato mě alespoň nebolí nohy, a tak můžu šlapat. Vítek jde bez protestů do auta, kde se usazuje na své místo a hned se připoutává. Tím dává najevo, že dobře ví, co bude následovat, a také to, že hned tak nevystoupí. Naučit ho připoutat se sice nebylo snadné, ale už to docela dobře zvládá.
19.10.2013 Ostaš, Skalní labyrinty, Vítek po žáběPetr Forejtek
Chodit s autistou na procházku je dneska už docela jednoduché. Tytam jsou doby, kdy bylo nezbytné vázat ho na vodítko, aby se jeho nezadržitelnost neprojevila nějakým nebezpečným způsobem. Chodí, ačkoli použít to slovo je přeci jen nadsázka, docela rád a docela hodně. Když chvílemi ovládne tu zlotřilou sílu, která ho nutí neustále poskakovat, vrtět se a třást, jde pár kroků docela ladně. Před časem jsem zkoušel, nakolik je možné to dostat pod kontrolu, a každé dvě vteřiny jsem mu říkal "neskákej". Potom šel vedle mě asi padesát metrů celkem klidně, protože "neskákej" přišlo vždy právě ve chvíli, kdy se k tomu chystal. Umí to, ale nejspíš by potřeboval sluchátka, která by mu to neustále dokola každé dvě vteřiny opakovala. Na ovládání svého těla potřebuje autista druhého člověka.
Jdeme do kopců a mezi stromy se pomalu začínají objevovat jednotlivé kameny. Když dojdeme k začátku skalních labyrintů, začíná mě bolet i druhá polovina hlavy. Z toho dětského neustáleho štěbetání, chichotání, drobných hádek a otázek, by se brzy zbláznil i naprostý flegmatik. Jediný způsob, jak zastavit příval otázek zdravých dětí, a zabrzdit jejich lumpárny, je zaujmout je něčím jiným. A tak, sice přitom musím nejspíš vypadat jako blázen, si začínám sám pro sebe, ale dost nahlas, vyprávět jakýsi příběh.
Děti utichnou a najednou je chvíli klid. Vždycky řeknu jednu větu, pak chvíli rozmýšlím jak pokračovat, a následuje další a další. Daneček a Terezka se najednou vyskytují v mé těsné blízkosti, neběhají, a hlavně neblbnou. Jsou úplně tiše, a tak i já můžu mluvit tiše, ale srozumitelně. Poslouchají a šlapou. Když mi příběh dost rychle nenavazuje, protože mě hned nenapadá, jak by mohl pokračovat, hned mě vyzývají, abych pokračoval, "povídej, co bylo dál?". A tak pomalu mluvím, a skalní labyrint k tomu dělá kulisu.
Jdeme skalními uličkami, vystupujeme po stupínkách, vylézame na vyhlídky. Děti pořád kolem mne, Vítek s Kamilou kamsi zmizeli. Na jedné skalní vyhlídce se zdržíme. Děti jsou potichu, Terezka stojí opřená o zábradlíčko, mračí se a špulí rty a hned se zase usmívá, Daneček si ustlal na kameni a zavřel oči. Pokračuji v příběhu, který se pomalu rozvíjí. Potom chci jít dál. Děti vstanou a jdeme po stupínkách dolů. Pod vyhlídkou stojí pár turistů a poslouchají. Ztichnu a je mi trochu trapně. "Nás to ale taky zajímá, jak to bude dál.", říká paní. "Ale vy přeci víte, jak to nakonec dopadne...", zmůžu se na jedinou větu. Tiše pokračuji v příběhu. Jdeme, a já se snažím nemyslet na to, že mě může slyšet ještě někdo cizí.
Když později scházíme po chodníčku ze skal ke kioskům, Vítek na kamanech "hodí žábu". Hned ale vstane a začne hudrovat. Potom si vykasá kalhoty a pár metrů jde tak. Kamila se směje, neví, co se stalo. "Upadnul, a teď občerstvuje svoje kolena, když se předtím přesvědčil, že se jim nic nestalo.", vysvětluju. Počasí je pěkné a ve skalních labyrintech se nám líbilo. Pobavili jsme se všichni. I několik neznámých turistů.
