Tento orientační běh je na celý život. Tento orientační běh je běh o život. V době, kdy byl Vítkovi určován stupeň postižení, odpovídali jsme na mnoho otázek, které se týkaly jeho chování. Jeden z bodů se týkal orientace doma a orientace venku. Už tehdy mi to připadalo nějaké divné. Jaká orientace? O co jim jde? Jako jestli se orientuje ve svém pokoji? Jestli ví kde jsou dveře, nebo při první příležitosti vezme futro čelem? Podobně v neznámém prostředí. Upřímně, v neznámém prostředí se neorientuju ani já, a to mám maturitu a dva semestry humanitních studií, a jsem šťastným majitelem navigačního přístroje.
Že je to dokonale zorientzované dítě bylo lze si také domýšlet z toho, že jakmile jsme mu obuli boty a otevřeli dveře, trvalo mu asi tři vteřiny, než obsadil známé místo na známém stromě, kterým byla nebohá karikatura jabloně, o které jsem si v naivních představách myslel, že bude plnit naši spižírnu. Ani náhodou. Vítek byl tak dobže zorientovaný, že netrvalo dlouho a na stromku zůstaly jediné dvě větve, a totiž ta, na které stál, a ta, které se držel rukama. Že přitom ve dvou metrech poskakoval jako malé dítě (byly mu tři roky), nemusím snad říkat.
Jedna z věcí, kterou se báječně naučil znát, a která rovněž svědčí o jeho výborné orientaci, je ta, že ví, kde je odpadkový koš. Už ale neví jistě, co do něj patří. To jsme poznali podle toho, že nám začalo scházet nádobí. Nejdříve takové ty plastové dětské talířky a misky, potom ale i kovové příbory a lžíce. Hm. Orientace výborná, jenom schopnost rozlišit mezi dřezem a odpadkovým košem bylo třeba vypilovat. Nuže, je-li v dobré náladě, když nemá afekt z toho, že právě musel jíst, váhavě jde se svou miskou ke dřezu. Když mu napovíme, "Vítečku, dej to do dřezu", rázem má jasno a rozběhne se ke koši. Bohužel to ale není tak, že by zas běžel ke dřezu, když ho vyšleme ke koši. Prostě psina.
Nedávno se konala u Zlína báječná party, oslava narozenin mého lezeckého kolegy a kamaráda. Součástí programu nebyly pouze bakchanální hody uzených pstruhů, ale také orientační běh v jeho ryzí podobě. Kdo chtěl, navlékl si na prst čip, odpípnul start a s mapou zmizel v kopřivách. Že to nebyla zábava jen pro přítomné dospělé, ale zejména pro jejich děti, je vidět z mnoha fotografií, na kterých je často kus rozmazané cesty a noha uprchlíka. I tady Vítek exceloval. Běžel s Kamilou. Nevím, kdo z nich byl více zorientovaný, ale společně vytvořili tým, který úspěšně prošel všemi kontrolami a došel v přijatelném čase do cíle. Jedna ze zázračných vlastností Vítkových, vyplývající ze skutečnosti že nemluví, je ta, že neodmlouvá. A tak, řekne-li se mu "běž!", běží. Sice neví kam, ale peláší jak o život.
Orientační běh je běh jak život. Když už běžíte, často se stane, že je to právě na druhou stranu. Když je někdo rychlý, nemusí se to v cíli ani poznat. Když je někdo dobře zorientovaný, nemusí se zase zapotit. Možná by nebylo od věci, když se nás tehdy ptali, jak je na tom Vítek s orientací, nejdříve se ujistit, že už jsme se zorientovali my.
