polstrovaná krabička na mejdlo zablikala, čtvero diod probliklo tam a zpátky a ženský hlas začal cosi vyprávět o českým parlamentu a nějakých plexisklech...
... když jsem se po chvíli sebral ze země, protože jsem se chlámal, až jsem si málem vyrazil dech, musel jsem uznat, že žijeme ve skvělý době. Nejen, že máme všechny ty vychytávky, o kterých jsme v mládí možná jenom snili, ale obklopuje nás zároveň svět, který je po okraj plný legračních situací a věcí, který taky nevymyslíš. A za to bysme fakt měli bejt vděčný.
Není školní třída, kterou by svou často velmi nemilou přítomností neoblažoval nějaký šašek. A není škola, která by nebyla plná tříd. A není život, který by nebyl zároveň škola. Šašků přehršel, často víc, než je milé. Dobré je, že to zároveň znamená hodnotná poučení. Protože šaškové, jak známo, byli i v minulosti, na kterou máme často nesprávnou tendenci nahlížet jako na temnou a zaostalou, hodnotné zboží.
Šaškové měli to nejlepší jídlo, odpadnuvší ze středověkých hodovních stolů a mohli si dovolit říct jakoukoli blbost. Beztrestně. Králové si šašky předcházeli a snažili se, slýchat od nich spíše vtipné skazky než přiostré ironické špeky. Šaška kultivoval neodbytný pocit chladného ostrého železa v zátylku, panovníka pak, byl-li soudný, možnost přemýšlet nad věcmi, které by se jinak nedozvěděl.
V pozici panovníka jsme tady my. Platíme si spoustu úředníků, aby se nám starali o finance, bezpečnost a zdraví. A mezi nimi pár šašků, kteří nás oblažují vděčnými tématy pro hurónský smích. Díky, skvělá dobo, že nám dáváš tohle všechno v množství více než malém!
Škoda, že ty naše šašky nekultivuje nic, a to nemusíme vážně trvat na tom, aby to byla dobře kalená a ostrá damascénská ocel.
