Bez toho, aby existovali lidé, kteří se celý svůj život nehnou z místa, si neumím žádný pořádný nomádismus představit. Takoví lidé, kteří jsou do svého prostředí zasazeni jako stromy, teprve dávají duši místu, pro které tluče jejich srdce, a které díky tomu potom může nabídnout svůj hřejivý půvab nově příchozímu. Takový potom, svým letem světem, je zase kořením do polévky života těch, kteří svůj denní chléb obracejí v ústech stále stejným způsobem, a pro které představa nějaké větší změny, je vlkem v rouše beránčím.
4.8.2013 Vítku, Vítečku, zamávej...Petr Forejtek
Naposledy jsme se přestěhovali hlavně kvůli Vítkovi, neboť jsme si pro něj i pro sebe přáli lepší život, a tehdy jsme spojili svou společnou neustálou objevitelskou potřebu se speciální potřebou jeho, o níž jsme seznali, že je pro něj nezbytností. Ovšem i k tomu vedla cesta spletitá a plná omylů, dlážděná pochybnostmi otevřených duší, zbloudilých a tápajících, nerozhodných a neschopných zakořenit způsobem, který je poetický právě na lidech, potem a krví spojených jen s jedním jediným místem.
Nikdy není dobré mít zavřené oči a neslyšet jen z přesvědčení, že jen jeden a ten jediný - a to ten můj vlastní - způsob života je ten správný, neboť taková zaslepenost vede pouze k tomu, že srdce ztvrdne a uzavře se pro ostatní, ochuzeno o možnost se protnout se srdcem zcela jiným, třeba nahodilým. Svět je barevný a říkám to stále, je to dobře, protože to učí člověka novým dovednostem, často takovým, ke kterým by se sám, pro příliš malý claim či krumpáč, nebyl schopen se dokopat.
Jedna z cest, kterou jsme právě šťastně uzavřeli, vedla tento víkend skrz tu hroznou vichřici, která se jako obludný sliz přelila celou Českou republikou, když se svalila z kterési hory v Alpách, a do které jsme vjeli při průjezdu Prahou, a která nás potom doprovodila až do Brna, kde už jsme jí měli vážně dost. Málokdy jsme zažili taková nebesa jako tuto neděli, a která, když jsme je viděli otevřená jako vrata nad stověžatým městem, připomínala nám rozkročeného splašeného býka, nebo rovnou bránu pekelnou.
"To vypadá jako vlna tsunami," říkám.
"No jasně, a proto tam taky jedeme, žejo," odtušil David.
"Podívejte se na ta hejna ptáků, oni taky nevědí, co se děje," pravila Kamila, a potom jsme užasle sledovali jiným okénkem nevyrovnaný souboj křehkého čápa s vodním živlem, rozprášeným do všech stran s absolutní zběsilostí.
"A on umře?" zeptala se Terezka.
"Neumře!" uklidňovala jí Kamila. Cítil jsem v tichu, které potom nastalo, zřetelnou nejistotu, že to tak opravdu bude. Chtělo by se říct, že to ticho tu bouři přerušilo, a ten velký plavný tvor, jehož dlouhé perutě se náležitě prohýbaly, přistál bezpečně jinde, než na předním skle některého z aut za námi.
"Viděla jsem blesk. Byl červený a modrý!" výskala Terezka.
"Tádyádyády-ííí-ííí-háůáůáůáů-hííí-hihihi-chichi-hihihihi." přizvukuje Vítek a směje se na celé kolo.
"On se hihňá, čemu se hihňá, on z toho má bžundu," podíval jsem se s otevřenou pusou po Kamile, "nevím, jakou kytku bych musel sníst, abych si právě tohle, právě takhle užíval."
Zážitek to byl veliký. Jen při představě těch nebetyčných škod, z nichž jsme za svou cestu kolem sebe viděli jen zlomeček a přeci bezpočet, mě málem rozbolela hlava. V Brně už jsem toho měl právě dost. Na posledním sjezdu jsme zastavili a vyhledali útočiště v ještě otevřené restauraci. Na schodech, kterými jsme vstupovali dovnitř, byly rozestavěné kbelíky, které plnily ze stropů natažené čůrky vody. A tam byl najednou jiný svět. Za oknem bouře, ale u stolů teplá káva a čokoládový dort. Když jsme ji později opouštěli, jen lehce pršelo. Bouře byla pryč.
Jsme doma a třídíme si myšlenky. Bylo toho tolik. A tak málo máme času. Je dobré mít oči otevřené, dívat se a být, kde je to jen možné, a nenechat se zlynčovat nenadálou potřebou po klidu prvním škraloupem, který se nám ráno při snídani udělá na mléce.
