Sedí na židli v malém útulném pokojíku, který ještě nedávno patřil její babičce. Sedí na staré dřevěné židli a pomalu, opatrně a s jistou dávkou úcty a tiché zvědavosti čeká, co se teď stane. Rohy pokoje vůbec nejsou pravidelné, strop utíká do zdí oblou křivkou, kterou zdobí drobné nepravidelnosti, jak je ruka zedníka kdysi uhladila, sbíhá k tmavé lince, na mnoha místech už přerušené, a pokračuje k podlaze v růžové barvě s jednoduchým, květovaným motivem. Okno je velké, zakrývá ho záclona ze silné nitě a fialový závěs, který visí z mohutné dřevěné garnyže až na zem. Na podlaze je koberec, hodně vysoký, po krajích lemovaný černou nití, na něm jsou velké žluté a červené květy rostlin, jejichž tmavě zelené stonky obsypané lístky se vzájemně složitě proplétají. Pod kobercem jsou parkety. Vedle okna vpravo stojí stará komoda, její temné dřevo se místy leskne zašlým lakem. Naproti stojí u zdi postel s vysokými čely, na ní velká duchna, jak bývalo zvykem, a polštář. Pohlédne na bambusovou rohož za postelí, a potom na několik malých obrazů, které visí nad ní. Mezi několika krajinkami, momentkou ze závodu chrtů a vázou s květinami, nechybí Kristus a panna Marie, přímo nad čelem postele je pak osamocen portrét mladé dámy s živýma očima a šviháka s lišáckým úsměvem.
"Chceš ten pokoj?", ozve se zpoza dveří mužský hlas. Sedí na žídli a dívá se na mladíka na portrétu. Má trochu vysoké čelo a vlnité tmavé vlasy. Vstane a jde blíž. Dívá se mu do očí a hádá, jakou mají asi barvu? Slyší lomoz, rány a skřípot zpoza dveří a přeslechne otázku. Mladík má kravatu a všimne si malého datailu ruky, kterou si přitiskl k hrudi, a ze které je ale vidět jen hřbet a palec. Zahledí se do jeho úsměvu, "na co asi myslel?", napadne ji. Dveře se náhle otevřou, "tak chceš ten pokoj?", ptá se neodbytně muž, který stojí v nich. Zprudka se otočí, až jí kadeř vlasů zakryje ústa. Pak se usměje, "tak tohle je můj pokoj", jakoby vydechne, zdvihne obočí a znova se podívá kolem.
"Tak fajn, musíme ale vyházet všechny ty krámy, oškrabat zdi, vymalovat, a vyměnit okno", řekne muž.
"Ano,", řekne klidně ona, "chci ten pokoj,", pokračuje pomalu a pak se zamračí, "ale zůstane tu všechno, tak jak je!".
Muž zakroutí nechápavě a rezignovaně hlavou a zmizí. Ona jde ke skříni v rohu, mine stůl a vysokou vázu vedle něj, ve které je suchý rákos. Na skříni leží dvě krabice na klobouky. Sáhne na kličku, jakoby se chtěla podívat dovnitř, ale nestiskne ji. Jen ji pohladí. Pak jde k posteli a sedne si do duchny. Opře se hlavou o bambus a podívá se znovu na portrét.
"Díky, babi", pomyslí si, a rty se jí přitom pohybují. Přichází malé, chlupaté, škaredé psisko a lehá si jí k nohám.
"Nepůjdeš ven?", zeptá se muž, který se opět objevuje ve dveřích. V rukou drží věšák na kabáty z krouceného dřeva. Nakukuje do pokoje a už kouká do rohů, jakoby počítal a opakoval si, co je všechno ještě třeba udělat.
"Zapomeň!", odpoví ona a směje se. "Já půjdu se psem, a vy mi to tady mezitím... vybílíte!". Vyskočí z postele a jde k němu. "A tohle mi dej, to se mi líbí a bude se mi to sem hodit.", vezme mu věšák a postaví ho hned vedle dveří do pokoje. Dívá se na ní, usmívá se. Zná ji, nic s ní nehne. Chtělo by to všechno co nejdřív vyklidit, vypucovat, vymalovat, nastěhovat nový nábytek. To by udělal on. Vydechne nosem. Ona ví, co to znamená. "Zeptal ses mě, jestli chci ten pokoj. A já ho chci. Nech si zajít chuť... A teď vypadni.", pak ho vytlačí zlehka obouma rukama zapíchnutýma do jeho ramenou ven. Vycouvá a dívá se na ní. Stojí a dívá se do zavírajících se dveří.
"Vyměníme aspoň ty dveře,", řekne.
"Zapomeň!", ozve se zpoza nich. Pokrčí rameny, chvilku stojí. Dva chlápci kolem něho nesou starou skříň. Uhne na stranu. Oni jí ale postaví na zem. Jeden ze stěhováků si odfrkne a podívá se na muže. Poklepe si po hrudi a vytáhne krabičku cigaret. Jednu si zapálí. "Co dál?", zeptá se. Muž chvíli mlčí, pak odpoví, "to bude na tomhle patře všechno.". Za dveřmi se ozve tichý dívčí hlas, "no to bych řekla!". Stěhovák se zasměje. Pak papadne skříň a jak jí zvedá, dívá se na muže. Ten semkne ústa a pokývá hlavou, "nojo, tak to vyneste a přiďte pak za mnou pak nahoru.".
"Óká", procedí stěhovák koutkem úst a vleče skříň ven. Chodba se vylidňuje.
Sedí opět v duchně, opřená o bambusovu rohož. Dívá se na obrázek mladíka na obrázku, a říká si, "jaký asi byl?". Za oknem slyší hlasy a hluk. Potom hlasy utichají, a slyší dupot kroků po schodech. Pak se hluk přesune nad její pokoj. Slyší vrzání a skřípot dřeva, jak stěhováci táhnou nějaký těžký kus po parketách. "Ani se odsud nehnu, dokud nevypadnou, do té doby není hrad v bezpečí,", nakloní se k psisku a šeptá mu do uší, "a ty, ty jsi starý duch tohoto hradu, a budeš ho se mnou hlídat!". Potom se zase opře o rohož a dívá se do stropu. Sáhne do náprsní kapsy a vyndá složený papír. Zdvihá ho pomalu k očím. "A teď, teď si přečteme tento tajemný dopis.", psisko leží a střihne uchem. "Copak se skrývá v tomto pergamenu, který mi přinesla vrba? A který tak dlouho čekal, až ho bude někdo číst?", šeptá dál. Najednou slyší hluk a kroky za dveřmi, a ty se prudce otevřou. Taktak stihne papír zase schovat do kapsy. Divoce jí tluče srdce.
"Nechceš čaj?", ptá se muž.
"Nechci,", sykne, "a příště ZAKLEPEJ, když vcházíš do komnaty dámy, nebo... na tebe pustím smečku psů!". Zahihňá se, ale srdce má až v krku. Podívá se pod nohy, "Anéžo, trhej!". Psisko leží a střihne ušima. Muž pokýve hlavou a nakonec se usměje, "trhej...", zopakuje. Pak za sebou zavře dveře. Chvíli je ticho. Pak se ozve zaklepání. "Ano?", řekne ona. Dveře se otevřou a v nich je mužův obličej s širokým úsměvem, "přeje si milejdy šálek čaje?". "Ne, děkuji,", řekne ona, "teď ne...", kývne hlavou ke stropu, "dám si čaj, až tamti skončí".
"Fajn, mám spoustu práce. Musim letět.", muž zavírá dveře.
"Leť fénixi,", šeptá ona, "chci si teď užít chvíli sama ve svém pokoji". Slyší kroky, jak jde muž po schodech nahoru. Zavře oči a sáhne do kapsy. Představuje si, co je asi na tom papíru napsáno. Jak má ruku přitisknutou na prsou, cítí, jak jí stále divoce tluče srdce. "Ještě počkám,", pomyslí si, "díky, babi!", špitne. Oči má stále zavřené, leží bez hnutí, hlavu opřenou o bambusovou rohož. Z čela se jí sveze do obličeje kadeř dlouhých tmavých vlasů.
