Pokud řeknete, že naděje umírá poslední, znamená to, že ještě nějakou naději máte. Čas vás k ní spíše přibližuje, a potom tušíte, že se něco stane, a nic není prohrané. Co řekne kouč, když protihráči zvýší skóre o další branku? Do konce utkání zbývají ještě minuty, často dlouhé minuty, a často těch dlouhých minut je opravdu hodně. Řekne, naděje umírá poslední. Utkání ještě neskončilo. Je možné, že vytáhne nějaké eso z rukávu, rozvine tvůrčí sestavu, nebo otočí ventilem adrenalinu.
Po konci utkání už ale žádná naděje na výhru není. Jde zpochybňovat výsledek, obvinit rozhodčí, nebo nějakým vynalézavým způsobem obstruovat. Okamžik pravdy ale existuje a čas jej přisunuje na dostřel zcela nezvratně a zřetelně. Po konci utkání už ale kouč neříká nic o naději, natož o tom, kolikátá byla v pořadí. Pokud mluví, mluví tiše, a pokud je ještě koučem, hledá naději v jiném příštím utkání. Může své eso vytáhnout jindy, někdy později rozvinout tvůrčí sestavu, příště popustit uzdu adrenalinu.
Pokud řeknete, že naděje umírá poslední, znamená to, že naděje žije. Pokud naděje nežije, a vy přesto řeknete, že naděje umírá poslední, znamená to, že naděje už zemřela a že je konec. Ale konec čeho? A co je vlastně konec? Pokaždé, když stojím nad klubkem lana pod skalou, přichází zvláštní pocit. "Kde je konec?", říkám si. Lano má konce dva a žádný začátek. Kde ale není začátek, není konec. Anebo je konec zároveň začátek, a někdo mi to jenom zapomněl říci. Takže se nenavazuju na konec lana, ale na jeho začátek.
Před pár dny jsme šli s dětmi procházkou podél řeky Moravy. Vítek šel přirozeně uprostřed cesty. Míjelo nás hodně cyklistů a cesta se zdála být příliš úzká. "Běž na stranu", řekl jsem Vítkovi, on se zastavil a díval se na mě nechápavě. "Běž na stranu", volám na něho. Zdvihl ruku k ústům, naplnil tváře vzduchem a fouknul. Tohle nemá smysl, vytanulo mi, zatáhnul jsem ho za rukáv ke straně a zopakoval, "běž na stranu, nebo tě něco přejede". Šel dalších pár kroků a s každým jedním směřoval zpátky do středu cesty. Kolem svištěli cyklisté, které naprosto ignoroval.
To je konec, říkám si. Poslední dobou si říkám, že to je konec, bohužel až příliš často. Nepřestanu ale kvůli tomu vstávat v šest a jezdit na kole. Spíš naopak. Spíš našlapu víc kilometrů a protkám výšlapy větší kus krajiny. Naděje umírá poslední. Raději bych to ale říkal v situaci, kdy by ještě nějaká žila.
