Vybavuji si docela přesně, co se odehrávalo před rokem a kousek, na začátku letních prázdnin. A i kdyby mi paměť selhala, dokud mi neselžou oči, mám to o to jednodušší, že si to můžu nalistovat v blogu. Na začátku prázdnin začalo peklo. Sice si vybavuji, co se dělo loni, ale tento rok je nějaký jiný. Pořád čekám, kdy začne peklo letošní, ale ono pořád nic. Peklo nikde. Na peklo nějak přestalo být spolehnutí.
21.7.2013 Vítek v létě, jakoby se nechumeliloPetr Forejtek
Před nějakým časem, přibližně v době, kdy jsem popisoval naši exkurzi do ústavu sociální péče, ozvala se mi paní, maminka dvou autistických dětí, která nabyla dojmu, že "se v tom docela plácám", a že potřebuji nutně její pomoc. Bohužel vyzobla z blogů pouze fragment a jednala rychleji, než si možná situace žádala. Nejdřív jsem moc nechápal, o co jí vlastně jde, ale čím jsme spolu hovořili déle, začalo všechno dávat nějaký smysl. Ve srovnání s naším autistou jsou ti její dva úplní démoni. U nás se například nikdy nestalo, že bychom pro autistovy nálady delší dobu (týdny) nemohli vycházet ze zatemněného bytu, že by se nám autista sebepoškozoval, nebo že by naprosto odmítal jakoukoli stravu. Vítek pravda nejedl, ale podle krevního obrazu a názoru lékařky měl v krvi všechno, co tam patří, což jsme moc nechápali jak je možné, neboť podle našeho názoru byl živ pouze na bebe sušenkách a odkvetlých pampeliškách.
"A vy s ním dost cestujete? No to byste neměli", pravila mimo jiné, ale to už jsem z počátečního tichého naslouchání začal hlasitě projevovat nesouhlas. Náš autista totiž vůbec nevyžaduje žádný "klidový režim", který je "nutné nasadit nejméně dvě hodiny před jakoukoli i kratší cestou a pak hned následně šest hodin po návratu", a který spočívá v celkovém zatemnění a odhlučnění bytu, jinak ovšem nabušeného elektronikou, zejména počítači, se kterými autista pracuje, aby se uklidnil. No... Naše SPC konzultantka pokorně pravila, že oni se učí od nás, a že dávat jakékoli rady jí nepřísluší, a že jediné co dělá je to, že pilně naslouchá, všechno vstřebává a hledá souvislosti, a pro podobné případy, kterých zná stovky, potom nabízí řešení, které jinde zabralo. Žádné klidové režimy, žádné nalinkované scénáře. Každý je jiný, a s každým je třeba jednat předně jako s člověkem.
Pochopil jsem, že každý autista je jiný, a že největší chyba, jakou by mohl člověk udělat je, že by začal zobecňovat, co je ta pravá autistická vlastnost, a jak s ní zacházet. Ono už to, že mají lidi nějak pod kůží to, že když je někdo autista, musí se s ním zacházet nějak "speciálně", je důsledkem pokroucené představy předhazované lidem ve zpopularizované podobě "hodných" autistů, tedy takových, kteří hezky pracují v továrnách jako stroje, kde třídí šroubky a nejsou z toho na větvi. Dost mě rozesmála informace v novinách o tom, že jistá IT firma se rozhodla zvýšit kvótu u nich zaměstnaných autistů za účelem zvýšení efektivity práce. Představil jsem si Vítka za 15 let, jak někde pracuje, a vážně jsem se mohl smíchy potrhat. Stačilo totiž, že vylezl na žebřík, a paní, která k nám došla pro nějaké lejstro, pro které když jsem odešel, místo aby ho hnala dolů, stála pod ním nečinně a povídá, "pojďte si ho sundat, vy víte jak". Řekl jsem, že autismus není nakažlivý, a že na něj klidně může sáhnout, ale ona věděla líp, že "kdyby začal mít záchvat, nevěděla by co dělat". A to se mi stalo vícekrát. Místo aby lidi viděli dál malé pětileté dítě, které dělá něco, co nemá, vidí monstrum, které má světélkující bulvy a místo krve rozžhavené železo.
Ani to peklo už není co bejvávalo. Takže letošní prázdniny zatím probíhají tak, jak mají. Létu sluší cestování, a tak jsme venku, když to jde. A neujde tomu nikdo. A může mít autismus jakej chce.
