Kousnu se do rtu pokaždé, když se přistihnu, že hledám odpověď na otázku: na co asi myslí? Mívá můj autista totiž "světlé chvilky", kdy vypadá a jedná zcela přiměřeně svému věku a zjevu, a pak nás překvapuje takovou reakcí na nějakou situaci, kterou známe od jeho zdravých sourozenců. My už ale víme, že to jen klame tělem zcela nevědomě, a že vyvozovat z nahodilého chování nějaké závěry by bylo více než pošetilé. Stejně ale, protože to působí povzbudivě, neubráním se prvnímu optimistickému hnutí mysli, po němž následuje kousnutí se do rtu.
Jasně, člověk by rád slyšel dobré zprávy, třeba jako že autismus se dá léčit, nebo že z toho naše dítě jednou vyroste. Jenomže ono je to jinak. Nejednalo by se ani o asymetrické sdělení, kdyby mě tím chtěl někdo balamutit, protože už jen způsob podání takové zprávy sám o sobě má svou váhu, aniž posloucháte, o čem vlastní sdělení je. A tak, když mi někdo říká, že z toho můj autista vyroste, neberu to tak, že ten bloud neví která bije, ale že to není zlý člověk, který jen milosrdně lže.
Z nabízeného množství dovedností si autista dovede osvojit pouhý zlomek, a to ještě s vynaložením mnohanásobně většího úsilí, než je obvyklé u neautistů. Ti totiž hltají přicházející podněty sami, a sají je jako houba, kdežto autista je úplně netečný. Už jen donutit ho se na něco podívat je umění, natož přimět ho třeba nějakým předmětem otočit, to už chce opravdu hodně trpělivosti. Možná jde vyřezat nové závity v mozkovnách autistů neustálým omýláním jedné věci. Jak ale při tom sám nepřijít o rozum?
Potkal jsem za svůj život hodně lidí, kteří o sobě říkali, že jsou učitelé. O mnohých jsem to říkal i já sám, a nebylo pro to nutně ani podmínkou být absolventem pedagogické fakulty. Bohužel podíl těch, kteří se za učitele považují sami, a kteří i za tím účelem promarnili svůj čas na fakultách, by měl spíš dělat něco hodně jiného. A to i proto, že k tomu, aby člověk vážně byl učitelem, je potřeba mít větší srdce, než má většina z lidí. Rozhodně k tomu nikoho neopravňuje fakt, že by se neuživil ničím jiným.
Bohužel figurky na šachovnici v životě nestaví vždy ruka moudrého hráče. A tak je kůň někdy zabit pacholkem, král obklíčen, zajat a zbaven koruny hrdlořezem, věž povalena sípy. Pěšák když dožije poslední linie, může zas změnit pohlaví a stát se dámou, nebo získat ušlechtilost čtyřnohého zvířete a zvrátit průběh hry. Tak jako v životě na různě barevných polích stojí různé figury, vysoustružené do hrdinských postojů, oděni stejnokroji, se zalakovanýma očima. Přitom je řezbář vykroutil z jedné větve. Stromu, který se nehodil do kamen.
Připadám si často docela divně. Nikdo se mě totiž neptal, jestli se cítím být způsobilý stát se průvodcem autistovi, tím, kdo bude mít srdce učitele a nezměrnou trpělivost, tím, kdo bude za každých okolností vědět, co má dělat. Kdybych si mohl vybrat, obešel bych tohle povolání velikým obloukem, nejsem přeci blázen. Ale je to jinak. A tak musím poslouchat rady od lidí, kteří sice často žádné zkušenosti nemají, zato si ale mohli svobodně zvolit, čím se budou živit. Ale protože jim denně končí pracovní doba, a mohou si dovolit luxus odstupu a odpočinku, nebudou nikdy rozumět tomu, co kážou.
