Stalo se to shodou okolností v den, kdy jsem dopsal předchozí blog o tom, jak je můj autista skvělý a krásný, a jakou mi dělá ohromnou radost s ním být. My lidé, kteří jsme měli v životě nejakého hlodavce nebo jiné zvíře, třeba psa, známe ten divný pocit, když vás ten váš miláček kousne poprvé do krve. Vzpomínám si, že jsem měl i hady škrtiče, krajtu a hroznýše, a že mě oba kousli. Taky jsem se dočkal kousnutí od Huberta, to byl potkan, kterej jeden čas bydlel v rukávu mýho huberťáku. Tak ten mě, prosímváspěkně, kousnul do rtu.
Myslím, že byste se váleli smíchy, kdybyste mě v tý době znali. Zimu jsem si odbýval zásadně v huberťáku, kterej jsem ukradl staršímu bráchovi, kterej se učil lesníkem. Usoudil jsem, že pro můj způsob života bude hubertus to pravé. Taky jsem měl docela pěkný boty, vysoký šněrovací kanady, ale nebavilo mě si je obouvat, takže jsem je vlastně moc nenosil. Ale za to jsem nosil takovou tu krátkou krakonošovu fajfku, a tu jsem měl pořád na krku. Na hlavě pletej klobouček, ten jsem zase dostal od Jitky, mojí první velký lásky. Byl šedivej a vlastně dost škaredej, ale já jsem se s ním ztotožnil, a nedal bych ho z ruky. Nojo a v rukávu nebo v kapce toho huberťáku bydlel potkan. A jmenoval se Hubert. Hubert z Hubertusu.
Nevím co se odehrálo autistovi v hlavě, ale byl najednou obličejem tak těsně u mýho, že jsem cítil jeho sladký dech a potom se mi přisál tou malou oslintanou tlamičkou na tvář a stisknul vší silou. Musel jsem ho nechat, co asi tak můžete v tu chvíli udělat, navíc když jsem ho měl v náručí. Předtím stál na kuchyňské stoličce, kterou používají děti, když chtějí nějaký nádobí. Ale Vítek je Vítek, ten ani neví, na co nádobí je. Tak mu říkám, pojď dolů, tady nemáš co dělat, věř mi. A smál jsem se, on se otočil, nějak zakňoural a skočil na mě. Objal mě nohama a rukama a zahryznul se do mě. Teda smích mě přešel hned, ale musim se pochválit, že jsem se fakt nerozčilil, zůstal jsem úplně klidnej. Jenom jsem se s ním tak do polokleku svalil na zem a jak ležel, tak mě sám pustil a já jsem vyskočil. Uf. Pak jsem šel vedle a tam jsem měl teprve šok. Ale zase jsem se hned uklidnil. Akorát jsem si řekl, že tohle si fakt musim zjistit, co se stalo, proč se to stalo, co mám dělat až se to zase stane, jak mám poučit děti, aby i ony věděly co mají dělat. Zkrátka tolik věcí, že jsem si to radši hned šel napsat. Pak jsme jeli ven, dokonce do restaurace na kuželky, a i tam byl Vítek s námi a byl hrozně šťastnej a všichni jsme si to užili. Akorát mám na ksichtě razítko, takže to vypadá, že mě ta moje bije.
Takže pánové a dámy, kdo jste se ještě nesetkal v životě s žádným autistou, kupte si laboratorní myšku, abyste aspoň vzdáleně tušili, jaká je to prča. :)
