Má rád svá vybraná místa, své oblíbené zóny klidu i neklidu, své stromy, doničené thuje, poválené zbytky jarních květů. Rebarborovým koláčem například dalo by se nazvat místo, kde ještě loni byl rebarborový keř. Letošní první listy jsou okudlané, a je nad slunce jasné, že to nebyl nálet hmyzu, nýbrž zde úřadoval tvor daleko důslednějšího úsudku a neopomenul ohoblovat jedinou větévku. S obřadnou důkladností celou rostlinu na všech křehkých místech jejího těla počastovat svou pozorností.
22.4.2012 Vítek při hoblování čehosi; v pozadí brána dělící zahradyPetr Forejtek
Loni na podzim jsem jen těžko potlačoval zlost nad tím, jakým ohavným způsobem zpustošil jednu z jabloní. Stejně tak letos na jaře, když jsem Vítka vzal na procházku zahradou a on rychlostí blesku uškubnul sotva světlo světa spatřící květ tulipánu. Hlesl jsem "chyba", a on mě odzbrojil tím, že se ho tam snažil vrátit zpátky. Tehdy jsem pocítil opět kolem svého srdce závan čehosi, co bych nenazval zoufalstvím, ale řezajícím teplem, neboť ačkoli mi způsobil bolest, přeci mě zahřál.
Abych pro svou milovanou ženu uchránil alespoň malý kousek z toho, čím nás obdarovává příroda, a to je množstvím květů, barev a vůní živoucí přírody, rozdělil jsem už loni naši zahradu na dvě poloviny. Jednu jsem ve svých alegorických představách nazval zahradou rajských radostí. Ta má být plná barev, tvarů, květů, ta má být plodná, lákající, darující radost, plná ranní vláhy a těšící všechny lidské smysly. V té se bude dařit révě, tulipánům, tady si budu lehat do jahod a pod rybízové keře. Tady budu hledět skrze olistěné větve stromů na nebe a slunečními paprsky, které propadnou dolů, nechám slunce olizovat mi úsměv z tváří.
Můj autista má rád svůj klid. Chápe, že do naší kvetoucí zahrady pozemských slastí je mu dovoleno vstoupit pouze s doprovodem, a že zde je zapovězeno dotýkat se krásných věcí. Není to proto, že by snad, dostalo-li by se mu jablka ze stromu poznání, vyděsily jej věci nepoznané, nýbrž proto, že tato místa mají potěšit prozatím alespoň nás a zůstat nedotčena, protože čas, kdy krása okolních věcí probudí cosi i ve Vítkovi, nepochybně jednou také přijde. Prozatím ale, neumí-li zkoumat věci kolem sebe jinak než rozborem na prvočinitele, vyhrazujeme si právo těšit se z hezkých věcí dotykem alespoň my.
Můj autista má rád svůj klid. Místa, která si pro svůj klid našel, jsou místa, která jsme mu vyhradili. Tady jsem šťastný, jakoby říkal, tady se cítím dobře, tady nejsem ničím omezován, protože to co mi určuje hranice, to dobře znám, to je mi blízké a známé. Tady je můj autista šťastný, tady se cítí dobře, protože nikomu neubližuje, nikoho neomezuje, a není nucen hledat únik někam, kam úniku není. Není nucen hledat únik někam, kam není odkud uniknout, a kam ať přijde odkudkoli, není nakonec nikdy vítán.
