Můj autista je skvělý (nenechte se odradit epickým prologem)

V zasmušilosti zimní krajiny podmračených tváří, které jsou vymalovány jako vrásky obnaženými pažemi listnáčů, když se velký malíř snaží zachytit tvář staré ženy, procházíte tudy jako mapou, hledáte strom od stromu puklinu v kůře, abyste jako slzu smůly nalezli kapičku sladké něhy vytlačené z lýka, protože potom víte, že to je krev života, krev světa, a jeho jste soustem. Kde jsou známky radosti, pýchy, hrdosti nebo odhodlání v té krajině zasmušilých strhaných rysů, kde vymalovánu potkávám svou tvář, již vídávám v zrcadle když se holím. Změněnou. A smutná už není. Už má barvu, kterou by bylo lze namíchat z palety. Nač jen tečkovat tuší....

Při procházkách s Vítkem mám čas na přemýšlení. Není absolutně žádný důvod k spěchu, a tak nebudu tím časem plýtvat, je hodně věcí, nad nimiž bych se měl zamyslet. A tak to dělám. Někdy jsou to přemítání plná zvratů a radikálních výkonů, jako když atletka mistryně světa chočí náčiní a ani porotci nenašli odvahu mstít se. Potom jsou to myšlenky volně unylé, nebo naopak pouze barevné. Nesmím ale vynechat hlavně ty praktické.
Ty mám nejradši. To jsou totiž takové, které nepotřebují příliš fantazie a já se nerad vyčerpávám. Tak řeším svoje praktické úlohy skoro stejně jako nějaké matematické rovnice, kde pouze je potřeba provést mnoho operací a zachovat si neomylnost. Stroje jsou zvláštní. Mají schopnost pracovat, ale jinak jsou úplně blbé. Klidně vás zabijou když si někam stoupnete, kam ho zrovna se vší zlou silou navolí chyba v programu.
Praktické úlohy mám rád. Mohu si na nich ověřit, jak vlastně vůbec věci fungují. A protože mám na to dost času, mohu se tomu věnovat důkladně. A byla-li by snad někde nějaká mechanická chyba, pak bych ji našel, a potom, myslím si, že bych ji buď opravil, nebo aspoň to místo výrazně označil. Abych pomohl tomu, kdo to pak půjde opravit.
Jiné praktické úlohy mi zase přinášejí inspiraci, neboť příroda rukama tvorů nadaných vyšší mozkovou činností (duší) vytváří obrazce, které ač bezchybně fungují, jsou zároveň krásné. Krása se vytváří symetrií, krása je kulatá, také barevná. A nejkrásnější z krásných věcí hlavně dobře fungují.

Proto náš autista je krásný. Není jenom postižený. Je naprosto úžasný. Probudil ve mně velikou zvědavost a já jsem rozhodl, že si ji osedlám. Protože na koni jsem sám krajinou nikdy nejel, i když jsem chtěl. Tak asi ten čas je tady. Nemusím sedlat vraníka nebo někomu platit, nemusím létat na křídlech, jež by mne nakonec zahubila, stejně jako dohnala Alberta Santose Dumonta do oprátky. Mám uhýbat před osudem, protože by mě snad měl potkat nějaký lepší? Uhýbají jenom starý babičky, a to ještě většinou pozdě. Když už jí máš schytat, tak neuhejbej, je lepší bejt mrtvej, než těžce zraněnej a zbabělej. Proč bych to neměl dělat naplno.
Možná je nemožné shledat na tom cokoli moudrého, nicméně to redukuje bolest. Někteří lidé odmítají být zranění. Neznamená to ale, že se bojí. Naopak se spíše nebojí, protože je méně pravděpodobné, že po kolizi budou dlouho trpět. Zběsilí závodníci, krotitelé rychlosti, piloti raketoplánů, milovníci vzdušných vírů. Nejsou těmi, co se chtějí válet na jipce. Jsou si vědomi důležitosti toho místa a nebudou jej blokovat potřebným.
Při lezení na stěně jsem si uvědomil (donucen skočit), jak silné to je pouto, když musíte někomu zcela věřit. Stejně jako můj autista Vítek má lano se mnou, jsem navzájem podobnými jistícími lany spojen s mnoha dalšími lidmi. A tihle lidé jsou pro mne jako nalezené poklady. Jenom na tom, jestli stojí na správném místě záleží, jestli nakonec spadnu. Ale padat bez jištění nemá smysl, pokud chcete vylézt až nahoru. A nahoru to nikdy nejde bez toho, že občas spadnete, ale někdo vás zachytí (zajistí). Kdybyste zůstali dole stát s tím, že nahoru nepolezete, neboť byste spadli, nebudete mít nikdy ani odvahu jistit ty druhé.