Včera, když konečně sluníčko začalo opět ukazovat svou lepší tvář, místo toho, abych se šel hned opalovat, zanořil jsem ruce hluboko do kufru s nářadím. Na malé kolo po Terezce, na které by už jinak jenom sedal prach, jsem namontoval pomocná kolečka pro udržení rovnováhy. Pak jsem přivedl Vítka. Díval se na kolo nedůvěřivě a nejdřív stál dobu v uctivé vzdálenosti připraven prchnout, ale nakonec přeci přišel blíž a kolo si osahal. Potom přehodil nohu přes sedlo a chytil se řídítek. A tím by mohl příběh skončit, protože o moc víc už toho bohužel nepředvedl.
6.4.2014 na koleKamila Forejtková
Ale... Zase na druhou stranu ta nejzábavnější část, sice ne pro mě, ale možná pro nezávislého pozorovatele, teprve začala. Ono totiž, když má autista víc věcí na práci, které musí ohlídat, přepadne ho obvykle panika. Takže pro představu, udržet ruce na řídítkách a zároveň sedět na sedle je už docela kumšt, natož to další. Když už se nedíval na řídítka, tak se zase díval na nohy na šlapkách, které sundával dolů, ve stejné frekvenci a rychlosti, jakou jsem já byl schopen obíhat kolo a dávat mu je nahoru.
Když jsem obíhal osmé kolečko, byl jsem už ale rychlejší než on, takže už měl konečně obě nohy na šlapkách. Co mezitím dělal s rukama, nebudu popisovat. Když jsem si otřel pot z čela, trůnil na kole nakloněný a zapřený do postranního kolečka jako nějaká socha. Klika, že nefoukal vítr, protože potom by se hned převrátil. Nechtěl jsem ale tímhle skončit, a tak jsem ho začal vozit. Nevěděl, že řídítkami se mění směr jízdy, a tak se opíral vší silou do jedné strany. To by nevadilo, kdyby ovšem úhel zatáčky nebyl pravý.
Potřeboval bych asi tak čtyři ruce a dvojnásobnou dávku kyslíku, než jakou jsem schopen udýchat, abych ho udržel v klidu a rovném směru. Navíc bez ambice, že by se snad kupředu pohyboval vlastní silou. Myslím, že i on sám vynaložil tolik odhodlání a sil, kolik jen mohl, aby se na tom kole vůbec udržel. Byl jsem po těch asi třikrát pěti metrech, které jsem ho povozil, zralý na siestu. Párkrát přitom náhodou šlápnul dozadu, k mojí velké radosti. Bohužel jakmile si to uvědomil, hned šla na něj panika a chtěl sesedat.
Dám-li si poctivě každý den jednu tímto způsobem zaslouženou siestu, je docela možné, že za dvěstě let Vítek dojede k nejbližší křižovatce. A tam by se potom mohl začít učit zatáčet.
