"Ale na to nejsem dost chytrej," řekl jsem. V jejím obličeji se objevil soucitný výraz, který mě nenechal na pochybách. Trochu zdvihla obočí, opravdu pomalu a dlouze se nadechla, a pak řekla, "já už Vás ale znám docela dlouho, a můžete mi věřit, že to na lidech poznám, a podle toho, co jste mi vyprávěl, s tím nebudete mít problém." Říkala to, a ještě další věci, a mně se zdálo, že ačkoli tím soucitným výrazem mi potvrzovala to, co jsem řekl já, zároveň to vyvracela. "Dobře, já vím, že nejsem hloupej, ale že by to stačilo na Mensu?", cítil jsem, jak jsem se ocitl v úzkých. "Podívejte se na jejich stránky, něco si o tom přečtěte, a mají tam taky on-line test, můžete to zkusit," usmála se.
Petr Forejtek
Přišel jsem domů a pořád jsem na to myslel. Sedl jsem si k počítači a začal trochu hledat. Něco jsem si přečetl a nakonec jsem uvízl na stránkách Mensy, s ukazovátkem myši nad odkazem na on-line test. Ještě je čas, můžu uhnout a pak říct, že nebylo kdy, nebo že se spustilo krupobití a já jsem musel jít uklidit auto, nebo že bylo velký prádlo, nebo co já vím. Když mi začalo být pomalu stydno z těch výmluv, kliknul jsem, protože jsem si uvědomil, že ať to dopadne jakkoli, svět se nezboří.
Tu nejdůležitější podmínku, která se ukázala být stěžejní, jsem naštěstí splňoval od začátku. Protože jsem seděl doma v klidu, měl jsem po ruce brýle, a tím pádem jsem na úlohy dobře viděl. Ale jak postupně ubíhala jedna úloha za druhou, a já jsem je řešil, začal jsem mít podezření, že tady něco nehraje. Šlo to až moc hladce. Několikrát jsem musel od testu odběhnout, protože jsem nebyl doma sám, a jednou jsem dokonce zapomněl, že ho dělám, ale stihl jsem se vrátit právě včas, abych zjistil, že je to sice na čas, ale že ještě nedoběhl.
Když bylo hotovo, nastalo další dilema. Chci vědět, jak jsem dopadl? Byl jsem ve stejné situaci jako na začátku. Ukazovátko myši nad odkazem na výsledek. Zkusil jsem to, ale pak jsem nechtěl znát výsledek? Trochu divný, ne? Pro to bych nevymyslel už vůbec žádnou výmluvu, a když jsem nenašel ani žádný důvod pro to, abych ji dál hledal, kliknul jsem. Výsledek mě potěšil. Bylo to víc, než bylo třeba. Ale ne o moc. Napadlo mě, "haha, tolik oni řeknou na webu každýmu, aby přišel na oficiální testování a dal jim tři kila." Když jsem následně zažehnal paranoidní úvahy, objednal jsem se za pár dní na oficiální testování.
Věděl jsem, že pokud to bude probíhat podobně, nesmím, abych uspěl, si hlavně zapomenout brýle. A tak jsem si všechno pěkně připravil. Propisku, vyzkoušenou, a ještě jednu, náhradní. Brýle, pěkně do futrálu, aby se mi nerozbily. Knížku do batůžku, abych nemyslel cestou v autobusu na blbosti. A pak přišlo pondělí a měl jsem za pár hodin jet. Byl jsem řádně nervózní. Co když mi ujede autobus, co když mi nebude fungovat propiska, co když zapomenu brýle? Klid chlapče, nějak to dopadne, hlavně klid. Abych se naladil, pustil jsem si Columba, díl, který se jmenuje "Případ vysokého IQ".
Ve Vsetíně, ve škole Kostka, kde se testování mělo konat, dýchla na mě mimořádná atmosféra toho místa. Už je to dávno, co jsem ze školy, ale všechno se mi to najednou vrátilo, a já jsem si to náramně užíval. Tiché dlouhé chodby, které znenadání ožívaly šumem a ševelem procházejících a pobíhajících studentů, rozsvěcely se a zhasínaly energií mládí, jíž bylo cítit všude, ve vzduchu, v kadeřích slečen, z obrýlených obličejů, v nichž ta skla spíše připomínala šperk. S úlekem jsem sáhl do batohu, ten den asi tak po stopadesáté. Uf, jsou tam, je to dobré.
Pan ředitel, který vedl testování, věnoval několik minut tomu, aby nás uklidnil. Vysvětlil nám, že nejspíš zjistíme, že naše IQ je naprosto průměrné, ale že to je v pořádku. Potom zapíchl prst do papíru před námi, "toto je Gaussova křivka...", slečna vedle mě se uraženě zhluboka nadechla, to mě pobavilo a připomělo mi, že mně už není dvacet, ale skoro dvakrát tolik, a že už mě jen tak něco nerozhodí. Však to nějak dopadne a zlé to nebude. Hlavně, že jsem si nezapomněl brýle... a sáhl jsem rychle do batohu. Uf.
Na jednu každou úlohu mi vychází nějakých dvacet, třicet sekund. Když bude těžká, což bych měl poznat během pěti, deseti sekund, musím na další, a pak se k ní vrátit s uspořeným časem. Tak fajn. Začali jsme a jde to dobře. Škrtám jednu za druhou, zase podezřele snadno. Ke konci už to ale taková selanka není. A potom, klap, spadla klec. Nemám z toho žádný pocit. Ani dobrý, ani špatný. Čekáme se slečnou na chodbě na předběžné výsledky. Nejprve jde ona. Za chvíli se vrací s radostným obličejem. Pak jdu já. Jak na popravu.
"Mohu Vám gratulovat", pravil pan ředitel, a mně se ulevilo. Dokonce jsem měl ještě vyšší skóre, než v on-line testu. Jsem nadšený. Pan ředitel znovu opakuje, že je to neoficiální výsledek, ale nejspíš už se nezmění. Když za nějakou dobu dojde poštou certifikát, je k němu přiložena přihláška. Ztekl jsem hradby, nezůstal jsem před branami, stal jsem se mensanem.
