Kdyby měl Adam všech pět pohromadě, nechal by jablko jablkem, natož aby z něj později mačkal šťávu a požíval ji zkvašenou.
Jenže on všech pět pohromadě neměl, a co si budeme povídat, nemá je dodnes. A tak jablko, chtě nechtě, jak sehrálo podivnou roli v samém počátku, hraje ji stále a ještě víc a mnohem barvitější, než jak tomu bylo v Edenu. Eva Adamovi podstrojuje, krouhá a peče, přehlíží, že Adam se po zkvašené šťávě pomočuje a tropí výtržnosti, podává mu je denně, barevná, kulatá, sladká, na všechny způsoby kyselá a sušená, pomačkaná, v županu i nahatá. To aby Adam zapomněl, kde je jeho místo. Nebo aby si nevzpomněl. Nebo aby na to nepřišel. Totiž, kdyby náhodou mohl.
A aby Adam věděl, co všechno je povoleno, dostává se mu pravidel, jež jsou tvrzena výjimkami. Adam moc číst neumí, a tak mu to Eva přečte. A ona to umí! Však byla první, kdo ochutnal, a na talíři jsou ještě křížaly, a kdo by odolal lahodnému hlasu, hlasu, který vypráví a uspává, hlasu, který přináší úlevu a naději po těžkém dni. A jaký je den Adama? Nezapomeň na pravidla, hoše, jinak ti nebude dovoleno se vrátit tam, kde jsi nikdy nebyl, přesto žes tam měl namířeno. Ale pak se stal ten trůbl s tím rajčetem. No nechme to už.
Dějiny píší vítězové. A také zákony. A kdo tu zvítězil, když pravidlo, o kterém se bavíme, se týká jen Adama? Neříkám, že Adam s Evou zápasil o cokoli. Nehádal se ani o to jablko, truhlík. Takže tady máš po papuli.
Až příště vyřknete, toto by se mělo do kamene tesat, zamyslete se nejdřív nad tím, jestli tím, koho budou honit za branami Edenu zdivočelí psi, nejste náhodou vy sami. Totiž samy. Totiž...
