"Teď tam nechoď!", řekne důrazně otec, ale ani se v křesle neotočí. Na malé kulaté černobílé obrazovce přejíždějí bílé pruhy zdola nahoru, za nimi se pohybují malé postavy. Mužský hlas komentuje přihrávku jednoho z fotbalistů, v aparátu chrastí a šumí."Podej mu to, podej mu to... žabař...", procedí otec mezi zuby.Iveta stojí za dveřmi, chtěla se kolem nich nepozorovaně protáhnout, ale viděl ji."Ale jen běž...", ozve se z kuchyně ženský hlas.A Iveta tedy jde, jen po očku sleduje co na to otec, ale ten nic, mlčí a dál sleduje kulatou malou blikající věc.
Ivetě ještě není deset let. Je hrozně zvědavá a pořádá výpravy po velkém babiččině domě. Ještě nebyla ve sklepě, ale už ví, že tam je. Kuchyni už zná, a když maminka potřebovala pomoct s nádobím, ochotně se chopila utěrky. Teď jí ale napadlo, že se podívá za babičkou. Je po nedělním obědě a každý se někam ztratil. Otec sleduje fotbalový zápas, maminka si v kuchyni něco čte. Babička někam odešla, ale je v domě, je nezbytně nutné vypátrat, kde. Chce se proplížit nepozorovaně kolem dveří, kde otec sleduje televizi, ale málem se celý její plán rozbil. Nakonec ale zasáhla maminka.
Dojde pomalu k dalším pootevřeným dveřím a chvíli stojí za nimi. Slyší, že babička je v pokoji. Slyší zvuk otvírané zásuvky, potom klapání a další zvuky. Její zvědavost je s každým okamžikem větší a větší. Nakonec nakoukne pootevřenými dveřmi dovnitř. Babička právě stojí u velké skříně a cosi odtamtud vytahuje. Je to velké a černé. Je to kufr. Potom ho nese ke stolku a sedá si k němu. Chvíli nehnutě sedí.
"Nu pojď dál, ty malá zvědavko, ať...", řekne potom, a otočí se ke dveřím, "... se mi tam neprochladneš v tom průvanu. Pojď dovnitř a zavři za sebou dveře."
Iveta jde hned dovnitř a trochu se stydí. Babička se ale usmívá.
"Tady si sedni Ivetko...", řekne babička a ukáže na židličku vedle sebe.
Iveta si sedne a dívá se na babičku. Babička sedí, ruce má v klíně. Před nimi na stole leží černý kožený kufřík. Je tak pěkný. Jeho stříbřitě lesklé zámečky hážou prásátka hned sem a tam, jak jimi babička cvakne. Kufřík leží před nimi na stole. Babička se usmívá. Iveta se dívá na babičku, ta se usmívá takovým jiným zvláštním úsměvem. Takový ještě neviděla. Je čím dál tím víc napjatá, co asi za tajemství se skrývá v tom kufru? Potom babička kufřík zlehka otevře. Iveta hned vyskočí aby se podívala. Kufřík je uvnitř plný sametu a podivných zlatavých kudrlin.
"Co to je?", vyhrkne Ivetka.
"To je...", řekne babička a její pohled zabloudí k obrázku na zdi, ze kterého na ně obě hledí pár mužských očí, "... asi nějvětší vášeň tvého dědečka, Ivetko."
"Vášeň? Co to je vášeň? Takhle vypadá? Já znám jenom višeň, a ta ale vypadá úplně jinak", řekne Ivetka.
"Vášeň, to je velká láska, Ivetko.", řekne babička tiše.
"Aha.", řekne Ivetka rázně, ale pomyslí si, že to je tedy pěkně zapeklité. Svět dospělých je úplně jiný. Samá divná slova pro cokoli. Jejich svět je plný slov, kterým nerozumí, a přitom znamenají to samé. Mezi holkama si vystačí s jinými slovy a žádná další nepotřebuje. Tady aby měla slovník.
Babička vyndá z kufříku malou podlouhlou zlatou věc. Potom sáhne do kapsičky kufru a vytáhne bílou hebkou utěrku.
"Co to je? Vypadá to jako... jako něco, co má král v pohádce... žezlo!", zeptá se Iveta.
"To je saxofon, Ivetko. Tohle je hubička.", řekne babička a ukáže prstem na podlouhlou černou věc na konci "žezla".
Iveta si pomyslí, co to je zase za zmatky. Vášeň, saxofon, samá tajemství. A ty lesklé klapky, na co asi jsou? Dívá se na babičku, ta sedí a leští.
"A na co to je, ten... saxofon?", zeptá se Iveta.
"Ale to přeci znáš, to je takový hudební nástroj. Na ten se fouká, tady do toho, a tady z toho...", odloží babička žezílko a vyndá tělo nástroje z kufříku, "potom vychází hudba...". Na velké zakřivené věci je tisíc klapek a všechny jsou zlaté a lesknou se a třpytí.
"Já myslela, že je to na parádu, když je to ze zlata.", řekne Iveta.
"Máš pravdu, Ivetko, ani nevíš jakou máš pravdu. Je to na parádu...", řekne babička a znova se zahledí na obrázek na zdi. Chvíli je ticho. Ale jen chvíli. Babička se usmívá, zase tak jinak se usmívá, než jak se usmívá jindy. "Ale!", řekne rázně a trochu zakroutí hlavou, její úsměv se přitom ale ještě zvětší. Potom začne leštit. Iveta se na ní dívá a ničemu nerozumí.
"Víš, všechno musí být v pořádku a jak se sluší a patří.", babička leští a podívá se na Ivetku. "Kdyby si tvůj dědeček chtěl zahrát, tak aby...", trochu se zarazí, ale hned pokračuje, i když tišeji, jakoby šeptem, "... tak aby neměl z ostudy kabát!".
Vášeň, saxofon, kabát z ostudy. Iveta je z toho jelen. Ale babička se hezky usmívá a tak je asi všechno v pořádku. Nemusí rozumět hned všemu. Babička čte v jejích očích zmatek a hned dodá, "na všechno dojdeš. Tvůj dědeček hrál na saxofon moc krásně. Nebyla jsem tomu vždycky ráda, ale zvykla jsem si. Tenhle saxofon je jako poklad, ve kterém je jeho srdce. Vždycky, když ho vyleštím, cítím ho potom, jak tluče, i když už není...".
Iveta se dívá na babičku, ta se usmívá. "Už musím jít.", řekne Iveta a protáhne se dveřmi na chodbu. Zůstane ale za nimi a ještě se chvíli dívá dovnitř. Babička pucuje saxofon a dívá se na obrázek na zdi. Je neděle po poledni a v domě je klid. Maminka si v kuchyni cosi čte a tatínek se dívá na malou kulatou věc.
