Když nevíte, co chcete, dostane se vám toho, co chce někdo jiný. Já osobně jsem ten typ člověka, který ne vždycky ví úplně hned, co chce, a protože dost mluvím tělem, aniž bych to ale sám vědět, vědí to všichni dřív než já sám, a ti rychlejší než já pak někdy jednají podle toho, a někdy jednají za mě, a někdy ne v mém zájmu. Je mi už nějakej pátek, a tak přesto, že jsem pomalej, všimnul jsem si toho. A někdy mi to neva, ale někdy mi to hne žlučí.
Naposledy předminulej tejden. Vycházel jsem na čas z domu s dětmi, jeli jsme na plavání. Když jsem otevřel vrata, stál za nima chlap. Měl sice bílou košili, ale to bylo asi tak všechno, co z něj mohlo udělat seriózní osobu. Na boty jsem se mu nestihl podívat, neboť mi bleskurychle mávnul před obličejem kartičkou, co měl zavěšenou na krku a houknul: "slyšel jste už o energetických aukcích?" Nějak jsem neměl čas a vůbec se mi nechtělo s tím člověkem mluvit, nelíbil se mi. Tak jsem natáhl ruku, vzal tu kartičku co měl na krku a podíval se na ní. Vzhledem k tomu, že si vůbec nepamatuju, co na ní bylo uvedeno, je zřejmé, že už v tu chvíli jsem tu informaci vyhodnotil jako naprosto bezcennou. Odpověděl jsem otázkou, "o co vám jde?" Taky mi neodpověděl, místo toho mě namíchnul tím, že zase zopakoval to, co předtím. Kromě toho, že jsem pomalej, mám ještě jednu vlastnost, a ta s tou pomalostí nejde moc dohromady. Můj kotlík na krev je opravdu hodně malej a stresem se ještě smršťuje, a tak stačí málo, a obsah začne vřít. Zopakoval jsem znova svou otázku v odpověď, pokud možno srozumitelě, aby měl ještě šanci. Kdyby řekl, "plyn, elektřina", řekl bych "děkuji, nechci, hezký den" a můj kotlík by vychlad a já bych si šel po svých. Ale on chtěl být ten, kdo režíruje, a tak mě do třetice urazil tím, že si jel po svým. A tak jsem řekl, že nemám čas a že mě to nezajímá. Ale on pořád, a ještě přitvrdil, "vy si ani neposlechnete, o co jde a pak řeknete, že vás to nezajímá", to mě dojal. Kotlík prd. "Nejste schopen říct o co vám jde, chodíte tady lidem pod oknama, obtěžujete je, zvoníte na zvonky, ...", lapal jsem po dechu. Pak jsem odvedl děti do auta, přičemž jsem poslouchal, co jsem to za člověka, jak se to chovám a další řeči. Vrátil jsem se zpátky a zaklepal na naše okno. Když Kamila otevřela, řekl jsem jí, že tady choděj nějaký divný lidi, zvoněj na zvonky a cosi prodávaj, ale nevím co, ale ať jim rozhodně neotvírá a nebaví se s nima. Pak jsem udělal dva kroky stranou pod okno naší sousedky, kterou kolegyně toho chlápka už obluzovala a řekl jsem jí, "paní sousedko, zavřete okno a vůbec se s nima nebavte." Načež jsem se otočil s šel si po svých, poslouchaje věty o tom, co to má naše paní sousedka za neurvalého souseda. Z auta při odjezdu jsem pak sledoval dlaždiče v bílý košili, kterak si zapaluje cigaretu a sousedku, kterak zatahuje záclonu v zavřeným okně.
Nejhorší je, když si někdo myslí, že ví líp než vy co chcete, a že ho to opravňuje k tomu, aby vás použil k dosažení toho, co chce on. A ještě víc horší je to, že se ve vás ještě snaží vzbudit pocit viny, že byste se snad měli chovat jinak. Tak na to můj kotlík nemá.
