Když autista nevládne rukám, stává se skleslým dirigentem v orchestřišti, na něhož jsou upřeny zraky všech (i nástrojů) v tichém napjatém očekávání, kde v setmělém sále se čeká na první notu, která kdyby zazněla, byla by slyšet jako exploze, ačkoli by nebyla hlasitější, než když jehla se rozezní o dřevo parket. Když autista nevládne rukám, potom je v partituře zvláštní značka, která říká, že zde je nutné do bezduchého těla vetknout duši, oživit dirigenta živou vodou, vzít cizí tělo pod nadvládu a zdvihnout jeho ruce k tomu nezbytnému úkonu, jímž se dlouhým prstem taktovky spouští eufonie, vysvobozující konečně srdce posluchačů z napjatosti očekávání.
Vítek ve své stoličce při pokusu o jídloPetr Forejtek
Můj autista používá svoje ruce zvláštním způsobem. Byly doby, o něco déle než před rokem, kdy jsem si myslel, že o svých rukou nejspíš ani neví. Tehdy jsme mu hudebníky byli my, neboť když hodlal použít své ruce, museli jsme právě my použít ty svoje. Byl nechtěným dirigentem, stál před ztichlým sálem a chystal se zrovna polapit mezi palec a ukazovák věčnost. Potom se z ničeho nic stalo to, o co tak usiloval ve své představě. A protože měl právě žízeň a skláněl se nad hrníčkem, podali jsme mu ho k ústům. Jestli se v tu chvíli někde mezi mraky potkaly dvě noty, potom měly barvu moře a krve.
Můj autista má obě ruce levé. Dívá se na svět s nepochopením, a proto ani jeho nejbližší nástroje nejsou vybaveny technickou přesností. Ocitl se na druhé polokouli, než aby v tom, za kterým ramenem se mu ztrácí slunce, spatřoval nějakou smysluplnost. Obě jeho ruce jsou levé, a jeho obě hemisféry jsou levé, dálnice mezi nimi se ztrácejí, jsou pomalované spoustou čar, ale za jedním koncem se jezdí po levé, za druhým zase po pravé straně. Žádné vozítko nedojede do cíle bez toho, aby ho cestou mockrát moc policajtů nevrátilo nazpátek, a to jsme my a naše ruce.
Když autista nevládne rukám, stává se hluchým dirigentem bez orchestru, chystá se k vznešeným pohybům a vybaven pomyslnou taktovkou, netuší, že temný sál je zcela prázdný. Na místech hudebníků jsou jen odložené nástroje, po jejichž krcích nebudou klouzat nahé ruce slečen. Dirigent stojí, utopen ve své hluchotě, a namísto pekelného soustředění zračí se v jeho tváři nejistota, protože neví co drží v ruce, neví kde stojí, něco by snad chtěl, ale neví co. Když v takovou chvíli vypadne z klopy saka jehla, nečekejte žádný zvuk. Jehla se zabodne do parket.
