Kdy je pro mne člověk

Poprvé jsem poznal, že o něco přicházím, když jsem se setkal s dvojicí hluchých lidí v hospodě. Seděly (dvě ženy) u vedlejšího stolu, a něco vášnivě řešily. Co jiného také lze očekávat od debaty v hospodě, než to, že se jedná o něco neskonale důležitého, něco, co zasluhuje absolutní pozornost pro svou neodkladnost a co je provázeno emocemi, které je těžké napodobit. Bylo to v Karlových Varech, v hospodě na nádraží. Ne lecjakém nádraží, zjistěte si, čím je karlovarské vlakové nádraží unikátní.

Dvě ženy, starší, nejsíš matka a dcera, nebo dvě sestry, nebo snad ... chce se mi popustit uzdu fantazii, ačkoli vím, že mi to nepřísluší, seděly u vedlejšího stolu a znenadání se zničehonic svým způsobem rozpovídaly. Že jde o emoce ne nanicovaté by poznal každý, neboť i gesta mají svůj lad, který přechází ve smysl až teprve v očích toho, kdo odezírá. Upoután a zaujat, hleděl jsem na ně. Neumím popsat ten vodopád slov, který se mezi nimi rozproudil, neboť, nerozuměl jsem jedinému slovu.
Už si nevzpomenu, s kým jsem tam tenkrát byl a co jsem pil. Ale tuhle zvláštní vzpomínku, tu mám vepsánu do paměti svého citlivějšího rejstříku velmi nesmazatelným inkoustem ... ačkoli neviditelným. Ony měly svůj jazyk, kterému jsem nerozuměl, ale o kterém jsem si už tenkrát myslel, že to je jazyk, který se musím naučit, neboť to byl jazyk plný emocí, byl pohyblivý, měnil se rukama a ve vlnách. Tohle chci umět. Ale s kým si asi tak budeš povídat? Kdo takovej jazyk potřebuje a jak často?

Ale kdy je pro mne vlastně člověk ČLOVĚK? To má (asi) znamenat, kdy ho uznám za hodna se s ním bavit, naslouchat mu, ho oslovit, neignorovat ho, vyslyšet jeho názor, neodsuzovat jej dopředu a chápat jeho argumenty. Směšné? Možná, ale zkuste si to. Jen si to jednou zkuste. Kousněte se do jazyka a mlčte, nechte toho druhého mluvit. Každý má co říct. Ale mlčí, jako zámek, od něhož je ztracen klíč. Jako pohled, který ulpěl do dáli, kde se rozbíjejí oceánské vlny o útesy a kapky slz se opět stávají mořem.
Co je těžší, mlčet, nebo mlet? Někdo mele jenom proto, aby přiměl druhé mluvit, kteří mlčí. Ale ti mluvit nezačnou, protože už není ticho. Ticho prý léčí, ticho prý vyhojuje rány a suší slzy. V mých skráních ale ticho vyvolává suchý mráz, který rozpraskává cévy a potom krvácím. Jiní zas v hluku trpí tolik, že nemohou ani roztáhnout prsty na nohou. Mne ticho bolí, je to jako prázdný papír, jako plátno, které chce být pomalováno. Jako rozpálená plotna, na kterou se chystám hodit bramborové těsto.

Co dělá z člověka člověka? Je to jen to, že jsme každý jiný, a že barvy, jimiž svítíme, zdají se druhým pohledné? A kolik barev vlastně v sobě kdo máme... Můj Daneček včera maloval srdce, běhal po bytě a vyzvídal po nás barvy, aby nám mohl malovat naše vlastní srdce. Jakou máš rád? Mám rád červenou. A to duhové, to je krásné, to se ti povedlo. Pak se zeptal, jaké jsou ještě barvy. Řekl jsem, je jich jenom sedum a on na to, že jich má devět. Vzpomněl jsem si na písničku Jarka Nohavici, černá je osmá barva duhy.
Jakou barvu by si asi řekl Vítek, kdyby uměl mluvit? Vybral by si duhu, nebo jen čistou linii? Učesal by ji tvrdými tahy, nebo zalil pastelovým přelivem? Nevím. Autistům se přisuzuje modrá barva. Nevím proč. Možná je to proto, že je to barva moře a to je slané, neboť je plné slz, které vyplakali rodiče pro svoje děti. Vzpomínám si ale, že mne bavívala myšlenková gymnastika o barvosleposti starověkého světa, když v Herakleitových očích byla by barva moře rovna barvě vína. Chtělo by se mi mít na své zahradě révu s hrozny plnými moře. I když bude barvy krve.

Chce se mi být člověkem. Je to ale těžší, než jsem si myslel. Každý den je pro mne novým světem. A protože v něm mám syna autistu, musím si obouvat i jeho boty. Dost mě tlačívají, někdy mi z nich lezou prsty, a potom se mi za nehty dostává svinstvo, jehož jste ušetřeni. Ale co sejde na botách... proto jsem přeci nenačetl v mládí tolik básníků, abych se bál chodit bos.