Rodiče. Jsou starší a zkušenější a měli déle času k tomu, aby poznali svou povahu a našli způsob, jak s ní žít. A pokud dokázali být shovívaví, a objevili nepříjemné stránky svých povah, nepokoušeli se s nimi bojovat odmítavým způsobem, když jejich obrazy našli u svých dětí. Vyžaduje hodně vnitřní síly, potlačit v sobě zlost z toho, že mi mou špatnou vlastnost ukazuje někdo jiný, a měl bych si být vědom toho, že se jí ani nikoho jiného nezbavím násilím.
Děti. Jsou malé a nezkušené a se svou povahou se teprve seznamují. Na cestu poznání hodí se průvodce. Vždycky je milejší průvodce, který si nehraje na šéfa, ale naopak takový, který nespěchá, zná cestu a ví, kde jsou studánky, kde je to hezké, anebo naopak kudy projít rychle. Od průvodce se očekává, že bude mít mapu a hodinky, a v případě potřeby vyndá z velkého batohu velkou svačinu. Děti nejsou vojáci. Objevily se v novém neznámém světě a chtějí ho poznat.
Dítě nečeká od svého rodiče, že mu bude vyčítat zbrklost (protože je sám také takový), ale že ho naučí, jak s takovou vlastností přežít. Nelišíme se příliš od zvířat. Také chceme přežít. A pokud máme dobré vlastnosti, půjde nám to snadno. Pokud máme vlastnosti špatné, je dobré se to dozvědět takovým způsobem, který nás neotráví a zároveň nám nabídne východisko. A někdo tady už měl na to víc času, aby zjistil, jak na to.
Způsob, jakým se neustále zdůrazňuje ten generační rozdíl, je jeden velkým omyl z nepochopení. Živí ho nadbytek hrdosti a tu zase zasil nedostatek sebevědomí. Každý také zaplatil nějakou vysokou cenu za poznání, a rád by to dostal zpět. Potřeba cítit se líp se pak projevuje pohrdáním, ale v podstatě je to pohrdání sama sebou. Neboť není na světě špatných vlastností, které bychom také my sami neměli.
Rodiče mají děti proto, aby se od nich dozvěděli o sobě, jací jsou. A děti zase mají rodiče proto, aby se od nich dozvěděli, jak s vlastnostmi, které u nich rodiče našli, přežít. To je všechno.
