Jednoho krásného zimního dne jsem po příchodu ze školy hodil lyže na rameno a vydal se za sídliště. Mezi několika muldami, které tu nevytvořila příroda, nýbrž spíše člověk s bagrem při svém budovatelském počínání, pobíhala spousta děcek a postávali jejich rodiče. Vybral jsem si muldu, vyšel na ní, položil do sněhu lyže a stoupl do nich. Potom jsem se odrazil hůlkami a sjel těch pár metrů dolů. Zatáčet jsem neuměl, ale nebylo ani třeba.
Po nějaké době začalo trochu sněžit. Začalo sněžit trochu, ale později už sněžilo docela dost, anebo vločky byly větší. Už cestou nahoru na muldu jsem si říkal, že něco je špatně. Nemohl jsem najít svoje vyježděné koleje, a ikdyž jsem je po chvíli našel, zdály se mi trochu jiné. Ale co, je třeba se posunout, tady taky už někdo jel, anebo mi ty koleje zasněžily, z čeho mám strach. Vložil jsem lyže do kolejí a stoupnul do nich. Pak jsem se zase odrazil hůlkami.
Už po krátké chvilce mi bylo jasné, že tohle nebyly moje koleje ani náhodou. Jak tak šustím dolů, vidím najednou před sebou v zemi zabetenovanou železnou tyč, nejspíš takový ten výškový bod, nebo co to bylo. No, řítil jsem se přímo na ní. Dřív, než mi rozčísla pěšinku, vzpomněl jsem si, že když Charvátová při velkým slalomu zatáčí, naklání se na stranu, a tak jsem se teda taky naklonil, ikdyž jsem nevěděl, co to udělá. Stalo se tolik, že jsem se kolem tý tyčky omotal holení, místo abych jí nabral čelem.
Jak tam tak ležím, medituju na sněhu, choděj kolem lidi a nevšímají si mě. Brácha pobíhá kolem a shání někoho, kdo by mi pomohl. Socialismus tehdy neměl žádnou tvář, natož lidskou, a tak šedé postavy objevující se v chumelenici se v ní zase ztrácejí. Když nikoho nesehnal, pokoušel se mě sám postavit na nohy. No, upadl jsem a konstatovali jsme svorně, že ta noha nejspíš asi bude zlomená, když na ní nemůžu ani stát. A zase odběhl. Naštěstí už někoho sehnal, a ten dobrodinec mě na sáňkách odtáhl domů.
A tak, když přišli rodiče domů z práce, volal brácha už mezi dveřma místo pozdravu, "Petr si zlomil nohu!" Je lepšího uvítání z chladného dne? Není. A tak hurá na rentgen a pak na sádrovnu a pak dom. Nohu jsem měl v sádře dva měsíce a mít berle v zimě je taky lahůdka, obzvlášť, když jsou školní chodby vykachlíkované takovýma těma hnusnýma hladkýma dlaždičkama, co to na nich super klouže.
Můj vztah k zimním sportům zaznamenal na dlouho útlum. Letos na podzim jsem si ale řekl, že budu v zimě lyžovat. A už jsem si vybral krám, kam si půjdu koupit lyže. Tak na shledanou na kopci!
