Nejdřív si, prosím, přečtěte tuto báseň Arthura Rimbauda, která se jmenuje Vyjevené děti: Houf dětí zvědavé se krčípod velkým oknem pod chatrčí,kde září sklep,a přes sklo, zahalené v páře,se dívá lačně na pekaře,jak mísí chléb.Dvě bílé ruce sebou hází,hned hnětnou pecen, hned jej sázíjak podle not.Pak pecen za pecnem se pečea pekařovi z čela teče;mastný pot.Houf dětí báziivě se chvějepod sklepním oknem, které hřejejak matčin klín,a při pohledu na kynutíjim stoupá v ústech samou chutína tisíc slin.Když vyndá pekař z pece houskya klade polámané kouskyna zvláštní plech,a když je na pukličky dává,tu zatočí se dětem hlavaa ztají dech.Ta umouněná jezulátkahltají v duši cukrlátkaa koláčkya oči se jim v spánku klíží,když tisknou k pekařové mřížisvé čumáčkya modlí se k té světlé díře,v níž otvírá se jejich víře ráj,plný krás,ráj s velkou pecí, která syčí -a z kalhot se jim dere mlíčípřes sníh a mráz.
---
A přestože se celý děj odehrává v zimě, nedbal jsem. Už dlouho jsem sám toužil po tom, stát se pekařem, sázet housky a hníst těsto, osvojit si to umění proměnit sypkou mouku v pevný chléb, tak vonící a chutný, jak jen je možné si představit. Veškeré moje pokusy, provést to bez poezie, minuly se účinkem. Také veškeré pokusy, nakoukat ono umění jinde, vyšlo jako plané. Bochníky mi padaly z pekárny podobné cihlám a nechutné, bezbarvé a tak moderně hranaté, až srdce neplesalo.
Jednoho dne, bez jakéhokoli plánu, hnán obavami o svůj život, dospěl jsem opět k pokušení zamávat vařečkou a smísit těsta. I rozpomněl jsem se na Rimbauda a oči dětí za sklem okénka, a vzdal se všeho studu. Neb za mým oknem byl urputný désť, který mě přikul k židli, a ve spíži prázdno, stejně jak v žaludku. To je ta pravá chvíle smísit těsta a vmísit kvásek, rozpálit troubu a moc nepřemýšlet nad tím, jak to dopadne. Protože děje-li se dílo srdcem, není možné pochybit.
A tak jsem v míse smísil díl hrubé a díl polohrubé pšeničné mouky s dílem žitné. V jednom a půl díle vody jsem rozpustil kostku kvasnic a přidal lžičku cukru a dvě lžičky soli. Přidal bych i kmín, toho ale nebylo. Rozpálil jsem troubu a když bylo těsto vypracované a odpočaté, upekl jsem za jednu hodinu při nějakých 210 stupních svůj chléb.
A dělám to tak od té doby už třetí týden a je to jen lepší a lepší. Chleba už nekupuju. Peču si ho sám. Díky, Jeane Arthure.
