V pátek 5.4.2013 se v Brně konala 1. konference rodičů dětí s poruchou autistickéo spektra. Nakonec jsem tam nejel. Místo toho jsem vzal mého autistu do aquaparku. Ano. Možná jsem přišel o nějakou zajímavou informaci, nebo důležitý kontakt. Ale ani náš den nebyl zbytečný. Naopak bych řekl, že byl výjimečný. V šedi dnů, v nichž se pro nás i pro něj opakují dokola stále stejné "nezajímavé" věci, byl tento podmračený a zmoklý den tím, na který budeme vzpomínat jako na skutečný den s velkým písmenem.
5.4.2013 Uherské Hradiště, aquaparkKamila Forejtková
Všechno to má totiž dvě roviny. Jedna je hezká a barevná a dost často má nalakované nehty, a ta druhá je uondaná a nevrlá, protože se ani nestihla najíst. Ta první je teorie, a ta druhá je praxe. Všichni by raději tu první, protože je hezčí. V knížkách to dětem víc jde, sluší jim to, na fotkách obvykle dobře vypadají, ale hlavně se nehýbou. Taky utrpení, když je popisováno na papíře, nemívá tak hroznou podobu. Projde sítem editorů, zbaví se roztřeseného rukopisu, a dá se odložit do regálu se záložkou. Realita je hustší. Obvykle žádnou pořádnou fotku ani nemáte, pokud tedy není nablízku někdo, komu se vás zželí, a kdo vám to ve správnou chvíli zmáčkne. Na to, jak si svojí situaci užít, jste obvykle sami, a hlavně jste amatéři, takže jste vůbec rádi, že nějak dýcháte. Neříkám, že občas nepřijde nabídka pomoci. Přijde. Vesměs se pak už ale neopakuje.
Všechno má dvě roviny. Pokud se seznámíte jen s tou jednou, bude váš život plochý. Kolem některých stránek života je lepší projít hodně velkým obloukem a být rád, že není nutné se seznamovat s jejich duší za zrcadlem přímo. U jiných zase drahnou dobu trvá, než vůbec zjistíte, že tak nějak už vesele líbáte tu druhou, odvrácenou tvář měsíce, aniž jste o tom snili. Proto je lepší, když už člověk zůstává teoretikem, zdržet se odsudků, neboť nikdy nevíte, na které straně mince se zítra zaleskne váš obličej.
Přibližně před rokem jsem uvítal cyklus seminářů v Kroměříži blogem Absurdita kurzů a seminářů pro lidi kolem autistů. Na semináře jsme nakonec chodili, a rozhodně toho času nelitujeme. Byl to totiž čas vylézání z ulit. Byl to čas, kdy jsme si řekli, že vlezeme všude, kde nás nevyhodí, a že nejlepší věc, co pro sebe i autistu můžeme udělat, je dostat se ven mezi lidi. A stejně tak, jako nedokážeme říct, co vlastně bylo tím nejefektivnějším prvkem, který Vítka postrčil dopředu, nedokážeme říct přesně, co z toho, co nám ty semináře přinesly, bylo k užitku, a co nám jen dokonale zvedlo náladu či žaludek.
Na konferenci o autismu jsem nejel. Vzal jsem mého autistu a jel s ním do aquaparku. Viděl jsem strach v jeho očích, když si měl poprvé sednout na nafukovačku v tobogánu, a stejně tak jsem tam viděl radost, že ho překonal a jede. Musel jsem s ním jet asi sedmkrát, než se roztřásl zimou a byl čas na whirpool. Viděl jsem, jak nad hlubinou kope nohama, a kdyby to mohl dělat nějak chytře, na což ještě nemá, snad by i plaval. Viděl jsem ho, jak si hraje s bublinami a jak výská radostí.
Konference byla určitě super. Ale tohle bylo lepší.
