nebylo to ultratenké sklíčko na jablíčko, ani třpytkový kryt. Co upoutalo mou pozornost, byla profesionální grafická karta...
líbila se mi a chtěl jsem jí a tak jsem si jí koupil. Dal do košíčku, zaplatil kartou a trpělivě čekal.
Nejsem dnešní, a tak si čekání krátím prací, cestováním nebo venčením psa. Věci přeci mají svůj řád a fungují i bez toho, abych neustále kontroloval, kde se zrovna nachází moje zásilka. A tak, když měsíc začne couvat, jdu se podívat na nebe, jestli něco nepoškodil, místo toho, abych sjížděl mejly a hledal, kde se co zaseklo.
Někdy mě ale z klidu vyruší nějaké avízo. Moje zásilka je na cestě, řeknu si a čtu... doplňte celní deklaraci... aha, napadá mě, upřesním, pomůžu, protože jsem už zaplatil, alespoň si myslím, vše, ale co kdyby. Mejl vypadá hrozivě, je v něm sáhodlouhý odkaz s tokenem a tak se snažím vyhovět, protože přece chci svojí kartu. Ale protože nerozumím Nietzschemu, raději nakonec vytočím číslo, uvedené pro ten případ.
Po nějaké době, když telefon neustále opakuje "počkejte na operátora, váš hovor je pro nás důležitý, jste ve frontě", usuzuji, že někde v lese mezi stromy, nějaký permoník pečlivě třídí záznamy a hledá můj případ. Když ale konečně mluvím s člověkem, jsem na vážkách. "Vůbec nechápeme, proč tam dali naše číslo, víte", vysvětluje mi sympatický ženský hlas. A já jsem rád, že jsem doma.
Asi jsem miloval Alíka moc. Nebo měsíc zacouval do špatné garáže. Mejl, který mi poslali, mám ignorovat a telefonní číslo, které v něm uvedli, kdybych nerozuměl filozofii dneška, je tam fakt omylem. Jsem ale rád, že aspoň něco je jisté. Měsíc svítí, i když o tom bychom taky mohli svést debatu a nejen proto, že moje oční implantáty byly moc drahé.
Ono totiž, kdyby měsíc svítil, nepotřebovali bychom slunce.
Dobrou noc, děti
