Mohl bych najít nějakou pěknou definici, ze které by bylo jasné o co se jedná, ale neudělám to. Nemá smysl zálohovat internet tím způsobem, že se věci známé či snadno dohledatelné budou vyskytovat v téměř či vůbec nezměněné podobě na mnoha místech, z toho totiž plyne jediné. Ten, kdo se bude skutečně pídit záhy narazí na oční kopie, a vyvodí z toho, že toho moc najít nejde. Navíc hraniční meze zde nejsou, a tak jako u všech kvocientů, podléhá i tento matematickým zákonitostem a statistickým legráckám. A pak, gaussova křivka je neoblomná.
17.8.2013 Hadice, nejlepší přítelTerezka Forejtková
Můj malý autista bude mít v prosinci šest let. Ale klame tělem. Poznáte to nejsnáze u běžných činností, které už ani nevnímáte, protože je děláte více mimoděk, a to svádí k tomu, dívat se na ně jako na něco, co dovede každý. Například když se chtěl dnes ráno napít, ulovil si lahev s minerálkou a jal se hledat někoho, kdo bude pokračovat. Vynechám to, že už ten sám fakt, že si našel lahev a věděl, jaký je její obsah, je více než dobré znamení, a budu se věnovat tomu, co obvykle následuje. Totiž hledání ruky, která lahev otevře.
Můj malý autista má také dvě ruce. Když má ale žízeň, nějak ho vůbec nenapadne, že tomu tak je. Umí otočit víčkem, to proto, že se tomu pravidelně učí při různých jiných příležitostech, ale aby dovedl poskládat dovednosti do řetězu, na jejichž konci je lahodný mok za jeho patrem, k tomu potřebuje asistenci. Viděl jsem, že hledá někoho, kdo bude vědět, jak pokračovat. Tak jsem mu pomohl. Řekl jsem mu, aby lahev otevřel. On ji otevřel. Řekl jsem mu, aby si nalil do kelímku. A tak začal nalévat. Sledoval ale proud vody a soustředil se na to, a tím pádem lahev pustil. Jakmile je toho moc, co by měl zvládnout, přestávají mu ruce fungovat, jakoby vůbec zapomněl, že je má. No, nakonec jsme to společně zvládli a napil se. Ale připomíná to víc ovládání robota, než komunikaci s dítětem.
Že se poslední dobou lépe soustředí, přikládám tomu, že začal opět užívat Risperdal, a to primárně kvůli problémům s usínáním, které se opět navrátily. Dostává ho dvakrát denně, ráno méně a večer více. Teď chodí včas spát a vstává v rozumnou dobu. U stolu sedí a neodchází, má daleko méně stresujících nepříjemných záchvatů paniky. Ty se sice vyskytují i nadále, ale rozhodně ne v takové míře jako předtím. Například při oslavě spolužáčkových narozenin měl potíže. Už od brány zahrady, kam jsme přišli, se pohyboval se zjevnou nejistotou a pln obav. Vypadalo to, jakoby viděl něco, co my nevidíme, a co ho ohrožuje a bojí se toho. Protože nemluví, nevíme, co to bylo. Ale nejspíš to byla ohnivá stěna plná žáru a nebezpečných jisker, protože jinak by se přeci dobře bavil.
Vy mu dáváte Risperdal, no to je hrozné. Jakobych to slyšel. Asi nemá smysl tady někomu vyprávět, že všechno má opravdu své důvody a nic se neděje svévolně. Je pravda těžké najít takového odborníka, který by velice dobře věděl co dělat, ale to neznamená, že takoví nejsou, a také často lze narazit na dobrou radu i od člověka, který je sice odborníkem na něco jiného, ale má výhodu odstupu a odlišného pohledu. Už před drahnou dobou jsme se bavili s maminkou dítěte, která byla nešťastná nikoli z toho, že její dítě má autismus, ale z toho, že jeho otec v té době zarputile odmítal byť si jen i poslechnout o tom, že by některé léky mohly nějakým způsobem pomoci.
Samozřejmě, už z podstaty toho postižení je vyloučeno, aby na něj existoval lék jako takový. Ale existují prostředky, kterými je možné udržet jeho nežádoucí projevy v takových mezích, které jsou výhodné nejen pro okolí, ale i pro samotného postiženého. Brání-li mu v tom, aby se něco naučil, přílišná nesoustředěnost, nebo přítomnost neovladatelných rukou na jeho těle, a přitom projevuje střípky soustředění a zájmu, pak to vidím jako účelné a vhodné. Vždycky si to uvědomím, když se přistihnu při tom, že komentuji s nadšením nějakou Vítkovu činnost, která se předtím neděla a nyní se občas vyskytne, a přitom je to věc u zdravých dětí běžná. To například když Kamila vařila a on přišel a nahlížel do hrnce, nebo když vyhledal oční kontakt a usmál se.
Má IQ tykve, nebo spíš tykvičky. Čárá jako roční děcko, a je nezbytné u toho s ním sedět, jinak odchází. Ale i to je skvělé a dává to tušit, že se to časem někam posune. Sice se musí člověk hodně povznést nad to, jakým dojmem působí, protože už má třicítku botu, ale víte-li, že je to roční dítě, přeci jen to jde. Těžko to vysvětlovat okolí, obzvláště na místech, kde se vyskytují jeho vrstevníci bez jakéhokoli postižení. Potom někdy váháte, jestli jste na správném místě (pískoviště). Ale kam jít s dítětem, které vypadá na pět, šest, a přitom je mu jeden? A máte se k němu chovat jako k dítěti, kterému je pět, šest, nebo jako k ročnímu děcku? Jde to těžko, obzvláště pokud jste už (matky) zapomněly, jaké to bylo. A tady to ještě neskončilo.
