Na jedné straně máme širé moře historických pramenů, zdrojů a skutečností a na druhé suché oči svědků událostí, kteří by si raději přáli být jinde než tam, kde vlastně možná ani nechtěli být.
Je snadné a lákavé, když máme vše chronologicky srovnané, dělat rychlé, brilantní a prudké závěry při hodnocení toho, co se stalo v minulosti. Vidíme zřetelně, kde někdo udělal chybu, co bylo příčinou nějakého vývoje a obviňujeme zúčastněné z hlouposti, že neviděli, co je nyní tak zřejmé.
V září 1918 se v malé francouzské vesnici potkali dva mladíci. Jeden se potácel zablácený a zraněný ruinami, druhý byl na hlídce se zbraní. Německý voják, který hledal únik před baráží a britský pěšák, který mu na zkřížil cestu. Když Brit zdvihl zbraň, loučil se Němec se životem. Zabijete ale ubožáka, který se sotva vleče, když jste možná v životě nezabili ani králíka? Brit sklopil zbraň a Němec se odpotácel.
V září 1938 zazvoní v malém bytě v Coventry telefon. Muž, který sluchátko zvedne se jmenuje Henry Tandey. Volá Downing Street 10 a na druhé straně linky mluví Neville Chamberlain. Předseda vlády. Henry poslouchá. Neville vyřizuje pozdravy od Adolfa a srdečné poděkování. Henry chvíli nechápe a následně pak už nechápe celý zbytek života. Zablácený hňup, kterého v roce 1918 v Marcoing nechal jít, má i příjmení. Hitler.
Je snadné a lákavé, když máme vše chronologicky srovnané, dělat závěry. Závěrem nezacvakal Henry Tandey. Nechtěl zabít králíka, tak jako nikdo nechce zabít králíka, kterého nebude jíst. Kdyby cvaknul závěrem a stisknul spoušť... Nebyla by druhá světová válka, nezahynuly miliony lidí, Varšava by byla Vídní severu a Palestina pouští. Henry Tandey by žil s vědomím, že zabil člověka a rozhodně by se tím nechlubil.
Jak to bude znít, nevím. Henry Tandey projevil lidskost. Co se stalo potom, to nemohl ovlivnit. Měli bychom mu postavit pomník. Ne proto, co nemohl udělat, ale pro to, co udělal. Nezabil. Těm, kteří zabili, bychom je stavět neměli.
