To jsou slova, která pronesl v Tbilisi, 12.srpna 2008, polský prezident Lech Kaczynski v projevu před gruzínským parlamentem, v doprovodu prezidenta Gruzie, Ukrajiny, Litvy, Estonska a premiéra Lotyšska.
Polský prezident promluvil bezprostředně ke 150000 shromážděných lidí a prostřednictvím médií k dalším milionům. Dělo se tak ve chvíli, kdy ruská armáda už překročila gruzínské hranice a v rámci své "mírové operace" naplňovala ruské imperiální plány.
Z dlouhodobého pohledu se to stalo včera, protože to, co polský prezident prorokoval na zítra, se děje dnes. A je zjevné, že bez ohledu na to, co říká ruská strana a to, jakou nálepkou označí invazi, hrozí, že se dějiny budou opakovat a to přesně v duchu uvažování země, kde zítra znamená již včera.
Obavy a varování, která jsme mohli slyšet "včera", a která slyšíme opět "dnes" z úst představitelů Litvy, Lotyšska a Estonska, a která se lidem s krátkou pamětí mohou jevit přehnaná, jsou po zevrubném prozkoumání minulosti zcela reálná.
Nikdo nestojí o souseda, který nakukuje přes váš plot a když si kleknete do záhonu, skočí vám za krk. Přesně v tomto duchu se později Lech Kaczynski pokoušel s Ruskem narovnat vztahy. A že musel sníst hodně tlustou žábu, s ohledem na to, co udělala ruská sovětská armáda s pěnou polského armádního sboru, kultury a společnosti v roce 1940 v katyňském lese, netřeba pochybovat. Ve filmu "Smolensk", o jiné tragédii v roce 2010, kdy Kaczynski zemřel v čele delegace vrcholných představitelů tehdejšího Polska při letecké havárii, o něm říkají, "letěl letadlem na nějaké zaplivané letiště, potom se trmácel kilometry autem po blátivých cestách, aby nakonec pronesl svou řeč na tbiliském náměstí, která zastavila ruskou invazi, tohle mu Rusové nikdy nezapomněli," a najednou se zdá, že žádná žába není dost tlustá, aby vám jí soused za plotem nenacpal do krku.
Potom se dívám na zpravodajství a vidím dva buldozery, které najedou ke katyňskému památníku, výhrůžně najíždějí proti subtilním kamenným deskám a do toho hlásí, "vy rozbíjíte hroby našich padlých ve vašich zemích, ale my takoví nejsme." Potom buldozery a kolona náklaďáků s vlajkami odjíždí. Nějak přitom pomíjí fakt, že polští lidé, které památník připomíná, byli zabiti ruskou sovětskou armádou, a vůbec ne v boji, ne po soudu, čistě ze zášti a jako prevence, zločinně a tak, aby nebylo svědků.
Důvod, proč je Polsko dnes tak aktivní v podpoře Ukrajiny, vzdorující ruské agresi, je prostý. Mají dobrou paměť a hodně špatných zkušeností. A také tuší, že jsou v seznamu na řadě, přesně v duchu toho, co pravil jejich prezident 12.srpna 2008 shromážděným Gruzíncům.
Nějakou paměť by mohla mít i moje země. Stačí se podívat na mapu, jak vypadala Československá republika před druhou světovou válkou a jak vypadala po ní. A že jí na východě "kousek" chybí? Učitelka dějepisu nám to vysvětlovala tak, že to území jsme sovětům po válce věnovali z vděku za to, že nás osvobodili.
Je lhostejné, v rámci jaké speciální, mírové, preventivní vojenské operace to noha ruského vojáka udělala, ale jakmile na nějaké území vstoupila, už zůstala zabořená. A jestliže byly okolnosti zlé, a musel se voják pakovat, považuje to pouze za dočasnost. Je lhostejné, jestli v rámci obnovy carské Rusi, Sovětského svazu nebo budování medveďovské Eurasie. Postup je vždy stejný. Brutální, nelítostný a přes mrtvoly. Když někdo varuje před nebezpečím, jehož smysl ještě úplně nechápeme, neměli bychom se dívat stranou jenom proto, že pochází z nějaké vzdálené země, o které nic nevíme...
