Dej mi šanci, doktore, abych si to rozmyslel

Můžete plakat na chirurgii, že tohle se vám stát nemuselo, když vám čistí otevřenou ránu. Můžete křičet na svého maséra, že síla, s kterou vám napravuje hřbet, podobá se krutosti. Můžete se cítit poníženi, když za vaším zadkem stojí někdo s rukavicí a se zdviženým prstem povídá něco o hemoroidech. Víte, kam jste si sednout nemuseli, a víte zároveň, že z některé koleje se nedá uhnout. Taky víte, že ten vrtulník, co pro vás letěl, tak i ten mohl mít cestou do nemocnice nehodu.

17.3.2013 Vítek a den svatého Patrika ve ZlíněPetr Forejtek

Dáma, pediatrička našeho Vítka, sama protřelá matka, musela si být vědoma těchhle věcí. Věděla dobře, při jakých zprávách se matkám podlamují kolena. Zároveň si ale byla vědoma toho, nakolik má plnou čekárnu. Existuje zvláštní, nepopsatelný vztah mezi dcerou a matkou. Podobný mají mezi mebou v ordinaci doktor a sestra. A když jsou obě matky, potom profesionalita může nabývat zvláštní podobu. Krutou, syrovou, hutnou. Nevaříme z vody, jenom chceme vědět, jestli říká: "máma"? Ne, neříká to, nějak si nejsme jisti tím, jak to máme říct, ale to nikdo neposlouchá. Neříká ani "táta"? Ne, neříká ani to, ani ono. Vlastně neříká nic, neříká vůbec nic. Vlastně vůbec nemluví. A tehdy si říkám, asi jsem udělal dobře, že jsem taky přišel, a že se zajímám. Kdyby přišla Kamila domů, a tohle mi vyprávěla, věřil bych jí vůbec, že se to stalo? Věřil bych jí, že dětská doktorka se ptala, jestli naše dítě mluví, a když se dozví že ne, že řekne, že to nevadí? Jsem ale jako polospící pitomec, najednou nevím, kdo jsem já sám, kdo co říká, a čemu mám věřit.

Dáma, pediatrička, ošetřující lékař našeho dítěte říká, že naše dítě je v pořádku, ale zároveň říká, že v pořádku není, a že tomu co s ním je, moc nerozumí, a že je potřeba, aby ho vyšetřil jiný doktor. Uf. Však má sama děti. A ženy si mezi sebou rozumějí. Jsou jako kozy, vědí, kam drbnout rohem, vědí, kam navést stádo, ale zároveň ani trochu nepřeskočí plot. Čekárna je plná, my jsme prázdní. Váhy se převáží. Kdo zvítězí?

Nemám ani kapku výčitek směrem k Vítkovo dětské lékařce. Udělala přesně to, co se od ní očekává, dokonce udělal ještě víc. Nebyla jen ošetřujícím lékařem. Byla ve své ordinaci člověkem.

Viděl jsem jí jako ženu, jako matku, jako profíka, taky trochu jako politika. Všechny tyhle tváře lidí jinak znám. Ale na tomhle hřišti, když jde o vaše díte, chápete, tady si nechcete hrát. Takže, kam půjdu příště, a kdo se mě bude ptát, říká vaše dítě "táta"? Říká "máma"? Neříká nic?

Ne, neříká nic, dokonce ani nehýká. Ani se mě nedotýká. Je mi najednou nějak zle, asi taky potřebuju doktora. No jasně, na tohle pediatr netačí. Ještě že má sestru... Ale stejně je mi zle, a nějak to ještě nepřešlo dodneška.