Jeden květnový večer byl jiný. Clara vyšla před dům, zavřela dveře a pohlédla na nebe. Poté, co se několik posledních paprsků zapadajícího slunce nenávratně ztratilo v šeru, přiložila ústí pistole k své hrudi a dvakrát stiskla spoušť. Toho večera, o několik okamžiků později, dotlouklo srdce ženy, ženy statečné, která nicméně dokonale odmítla déle nést osud, který jí byl přisouzen. O několik okamžiků později, slzy zalily oči Hermanna, jejího třináctiletého syna, který vyběhl před dům, když uslyšel výstřely, a naposledy objal svou matku, ještě dýchající, umírající.
Clara Immerwahrwikipedia.org
Clara Immerwahr se narodila 21.června 1870. Byla chytrá a zvídavá, a rozhodně jí nechyběl půvab. Nebyla však z těch, které by se rády smiřovaly s tím, jaká úloha byla ženám tehdy obecně přisuzována, a nenechávala si své názory pro sebe. Vzhledem ke svým schopnostem dosáhla brzy uznání nejen jiných žen v mezích ženského hnutí, nýbrž i mužů, neboť své schopnosti jasně projevila při svém studiu na univerzitě, kde jako jedna z prvních, ne-li úplně první, získala v roce 1900 titul PhDr.
Osud Claru, tak jako jiné ženy, posunoval po šachovnici ale často jinými cestami, než jakými by si byla představovala. Ve svých dopisech příteli Abeggovi, který ji seznámil s jejím budoucím manželem Fritzem Haberem, vyjadřovala pochybnosti nad tím, kam se ubírá tehdejší věda. Svět se stával relativním, pod vlivem moderních vynálezů a prudkého rozvoje věd menším, což všem neubíralo intenzitě konfliktů, spíše naopak. První světová válka potom byla kolbištěm nikoli rytířů starých časů, jejichž pohrobci, jako Richthofen umírali v čestných soubojích, ale rovněž moderních a zákeřných vynálezů, tolik nepředstavitelých a nepřijatelných pro velkou část tehdejší společnosti.
A tak, když se jednoho večera pyšný Fritz Haber naparoval před důstojníky německého štábu, kolik frantíků udusí jeho jedovaté plyny příštím útokem, otevřela s ním hádku. Výbušný Haber ovšem trval na svém patritismu a viděl vědu jako prostředek, který musí posloužit národu, bez ohledu na oběti a utrpení v řadách nepřátel, s nimiž nelze mít soucit. Clara nesouhlasila a litovala každého zmarněného lidského života, neboť také ona sama byla matkou, stejně tak, jako každý padlý na západní frontě měl někde nějakou, která pro něj vylévala moře slz, a ona to věděla.
Toho večera, 2.května 1915, vyšla Clara do zahrady. Fritz Haber, tou dobou tvrdě spící, nemohl vědět, k čemu poslouží jeho důstojnická osobní zbraň. Dotlouklo srdce matky, a krev, která jí zalila krajkoví, vychladla. Byla pohřbena tajně, na okraji zájmu a snad i odsouzena. Fritz Haber tehdy neprojevil kapku soucitu. Odjel bez prodlení na východní frontu, aby zde pokračoval ve svém vlasteneckém úsilí.
