Když jsem dnes ráno na internetu viděl fotografii prezidenta na kolečkovém křesle, vzbudilo to ve mně hned několik dojmů. Fotografie doprovází článek, obsahující vyjádření prezidentovy choti, neskrývající jistou míru znechucení nad tím, jak se k jeho situaci staví veřejnost. Fotografie je hodně špatná. Vlastně je naprosto mizerná, až je na pováženou, že jako zdroj je uvedena kancelář prezidenta republiky. Vypadá, jakoby ji udělal někdo, kdo jen v roztřesených rukou zvedl nad hlavu mobilní telefon.
První, co mě napadlo, bylo to, že pan Zeman není ani první, ani poslední prezident, který se ocitl na vozíku. Možná neuškodí si připomenout, že na vozík byl upoután třeba Franklin Delano Roosevelt, a že tato skutečnost, ač mu nebránila vést válku, byla jeho okolím dlouho a pečlivě maskována a před veřejností tajena. Zkrátka proto, že vážnosti prezidentského stolce kolečka nesluší, a mohlo by to například vyvolat nedůstojné polemiky prostého lidu o tom, zda to neznamená, že má o kolečko navíc.
Další věc, která následovala hned potom, byla otázka, jak si to pan prezident užívá? Není sice prvním ani posledním prezidentem dočasně na vozíku, a není ale ani prvním ani posledním člověkem, který je dočasně nebo trvale na vozíku. Určitě ve svém předvolebním tažení žádal i hlasy svých postižených spoluobčanů, jimž si přál stát se prezidentem. Teď si na pár dní vyzkouší, jaké to je, když si nemůže dojít na záchod bez pomoci, nebo nemůže na výlet (třeba do Olomouckého kraje). Pravda je, že mezi všemi je teď on ten první, u koho se mohou všichni přetrhnout, aby ho kousek poponesli, takže si to úplně na dřeň věci nezažije, ale i tak ho to třeba trochu změní. Letní sídlo prezidentů bude možná od té chvíle o něco více bezbariérové než dosud, a také další místa, kam se bude muset vypravit.
Děsí mě představa, co všechno ještě bude muset zakusit, aby si užil zlomek z toho, co žijí dnes a denně lidé, jimž je nyní hlavou. Co ty stovky a tisíce lidí, kteří přišli o zrak? Co ti, kteří nemohou mluvit, chybí jim končetina nebo mentální způsobilost k samostatnému jednání? Začal jsem si dělat o prezidenta starost a přišla na mě lítost. Potom už jsem se na jeho mizernou fotografii nedíval s takovou přísností.
Učíme se chybami. Jsme-li toho schopni, poučíme se z chyb druhých. Nic ale nemá takovou hodnotu, jako vlastní prožitek. Doprovází ho totiž pocity, které při konfrontaci s bolestí druhých nezažíváme. A někdy je to až to poslední, co opravdu zabere.
Přeju panu prezidentovi, aby se brzy postavil na nohy. Bude si toho vážit. A to je dobré pro nás pro všechny.
