Když jsem se kdysi učil mít štěně, jedna z dovedností, které jsem ho měl naučit, byla chodit u nohy na provázku. Chytrá kniha, kterou jsem si za tím účelem pořídil, a která mi měla dát nápovědu, jak se naučit psí matematiku, se mnohem později ukázala být moudrou a platnou i pro jiné živočišné druhy. Mimo jiné se v ní pravilo, že ačkoli to tak nevypadá, vodítko dává psu svobodu a pocit bezpečí, a že získává větší sebevědomí, neboť neztrácí spojení s pánem.
7.9.2012 Vítek na procházce nad OtrokovicemiPetr Forejtek
Asi před měsícem či dvěma na některé z našich rodinných procházek to už vypadalo, že to všechno nepoberu. Batoh s minerálkou a rohlíky, jablky, knihou o houbách, utěrkou, toaleťákem, náhradní plenou a vlhčenými ubrousky mi ztěžkl na zádech. Kapsy mi oduly náhradními kapesníky a drobným harampádím, které drobotina vždycky nutně potřebuje, ale nikdy nevezme sebou. Udržte přehled, kde máte klíče od auta, peníze, doklady, brýle a navigaci, případně mobilní telefon. A do toho neustále počítejte děti.
Ruce mám taky jen dvě a uhlídat, kam se zrovna vrtnul autista, je nad mou mozkovou frekvenci. Nerad se rozlaďuju, a proto hledám jednoduché a účinné řešení. Když jsem rozladěný, chovám se stejně jako hudební nástroj, a když mi někdo v takové chvíli brnkne na nervy, zní spíš kakofonie. Tomu je lepší se vyvarovat. A tak, v rozběhu na vycházku, bafnul jsem navíjecí psí vodítko a připnul si ho k batohu. Když bylo potom kdesi v lese potřeba se porovnat s mapou, připnul jsem vodítko autistovi kolem pasu.
Zdvihl ruce a srovnal se s novou dimenzí své svobody. Ulevilo se i mně. V kteroukoli chvíli vím, kde je, a když je potřeba uskočit před šíleným cyklistou, nemusím vyděšeně a pasivně čekat, jestli mu autík skočí pod kolo. Sám si umí "říct", kdy chce jít na provázku a kdy ne. Většinou chce. Když nechce, přijde, navede moje ruce ke karabině a potom ho odepnu. Protože nemluví, vyjadřuje se typickým autistickým způsobem. Používá cizí ruce. Na tohle zvláštní chování už jsme si zvykli.
Když jsem se kdysi učil mít štěně, nikdy mě nenapadlo, na co všechno se tím vlastně připravuji. Dnes už mi přijde přirozené, že kluci by v telecích letech měli mít psa a holky kočku, aby byli vybaveni schopnostmi, které budou později potřebovat, až se vydají do života. Nevědět to a nemít na to štěstí, tápal bych nyní víc a měl méně nápověd pro složitější hádanku, s níž se musím potýkat. Neboť rozdíl mezi autistou a psem je pouze v tom, že psa vychovat je velice, velice snadné.
