O tom, že svět se točí stále stejně rychle, a že není nutné ztrácet jistotu, že každý den bude následován opět dalším, novým, přesvědčovala už léta letoucí všechny místní obyvatele paní Marie Jindřiška. Bylo možné ji potkat, jak jde s hůlkou hlavní ulicí, pomalým, rozvážným krokem, přičemž na mnoha místech se zastavovala s každým známým, kdo tu v tu dobu byl, aby s ním prohodila pár slov. Mnoho z jejích sousedů už znalo dobře dobu, kdy chodívala pod jejich oknem, a nechávali jej otevřené, protože měli rádi starou paní, a drobné veselé i neveselé příběhy, které občas vyprávěla.
Pravidelně ve stejnou hodinu, a to v jednu po poledni, přicházela do místního řeznictví. Vždycky, když pomalu otevřela dveře, zacinkal malý zvoneček nad nimi.
"Dobrý den, mladá paní!", volal hned zezadu řezník, bourající maso, aniž se podíval. Všichni už si zvykli, že když kolem jedné hodiny zacinká zvoneček, je to paní Marie Jindřiška, která jde po svých obchůzkách. Také všichni věděli, že je právě jedna hodina, když ji u řezníka potkali, a nikdo jí nezapomněl pozdravit.
"Tak co to dneska bude?", nechal vždycky všechno ležet řezník, a běžel se naklonit přes pult, aby paní Jindřišku, jak ji zvykli nazývat, obsloužil. Byl z toho pomalu už obřad, který se s nápadnou podobností opakoval den po dni, vyjma sobot, nedělí a pondělků, kdy bylo zavřeno. Paní Jindřiška nikdy neudělala velký nákup, často u řezníka nakupovala jen pečivo, kostí, nebo masa, co by se za nehet vešlo. Vždycky z toho ale byla malá událost toho dne, neboť řeznictví po tu dobu jakoby se prozářilo, protože všichni byli najednou milí, ochotní a úslužní. I řezník si velice rychle osvojil tu dovednost, se kterou s paní Jindřiškou hovořil, a jindy vznětlivý vysoký a silný muž, stával se pro tu chvíli chlapcem, který se těší z přítomnosti milé babičky, která tu a tam s pomalou dikcí vyslovovala staré pravdy.
"Dnes nic velkého, mladý muži, snad ten dalamánek...", pravila paní Jindřiška.
"Mám tu krásný kousek panenky, hodil by se k panence, jako jste vy, podívejte, jen jí drobet roztančit na pánvi.", řekl řezník velice pomalu, jakoby si vychutnával každé slovo. "Kousek husích jater, nádivečka jako jantar, paní Jidřiško, osmahnout, potěšit jí panenku, a...", odmlčel se a zdvihl krvavý prst, "nezapomenout při tom dobře zavrtět pánví!".
"Ale no tak Josefe!", ozval se za kasou ženský hlas, následovaný smíchem, "to jsou ti chlapi, viďte paní Jindřiško, vrtět pánví a těšit panenku, to by jim šlo!".
Paní Jindřiška se směje, Josef se směje, paní Karolína za kasou též. Je to už hodně let, paní Karolína ještě nebyla paní, ale děvčátko. Už tehdy ale znala paní Jindřišku. Potkávala jí na hlavní ulici, obvykle v krátkém kostkovaném kabátku a s blankytným kloboučkem, když šla s rodiči na procházku. Tehdy ještě paní Jindřiška nechodila s hůlkou, zato se ale vždy zastavila s jejími rodiči a krátce s nimi rozprávěla. Vzpomíná si, jak jednou, když pobíhala kolem, pohladila jí paní Jindřiška po hlavě a usmála se na ni. "Jsi děvče jako kvítko!", slyšela od ní, a do paměti se jí vryly dvě hloboké oči, do kterých se přitom dívala.
Když po nějaké době opět zacinká zvoneček, a paní Jindřiška odchází s dalamánkem a dvěma plátky debrecínské, vrací se řezník Josef dozadu k vepřové půlce. Je slyšet údery sekyry, pleskání masa. Josef si začne prozpěvovat, "Panenka se vdávala, pánví přitom vrtěla...". Paní Karolína vstane a pustí rádio. Řezník vykoukne ze zadní místnosti a mrkne okem na Karolínu. Ona se na něj usměje. Obchod je prázdný.
Toho dne, později odpoledne, sedí paní Jindřiška na hřbitově na malé litinové lavičce. V rukou drží dalamánek, a její hluboké oči se stávají ještě hlubšími, když se dívá do korun kaštanů. Dívá se před sebe a nakonec se jí oči zavřou. S posledním výdechem se jí hlava nakloní trochu na stranu a dopředu. Vypadá to, že spí. Paní, která o dvě uličky dál seče srpem trávu kolem jednoho z hrobů, za necelou půlhodinu jde kolem paní Jindřišky. Chce jí pozdravit a hledá její pohled. Nakonec se zastaví. Potom se k ní nakloní. Paní Jindřiška nespí. Paní Jindřiška nedýchá. Paní, která předtím opečovávala hrob o dvě uličky dál, vypadne z ruky košík a převrátí se. Srp zazvoní o křemenitou cestičku.
Řezník pokládá vybrané kusy masa na papír a obřadně je zabaluje. "Panenka se vdávala, pánví si zavrtěla...", zanotuje si. Potom se z dálky ozve cinkání zvonů. Dveře do řeznictví jsou zavřené, malý zvoneček nad nimi se ani nepohne. Zvony nepřestávají zvonit. Řezník se vykloní ze své místnosti a podívá se po Karolíně.
"Umíráček?", řekne nedůvěřivě a tiše.
"Umíráček...", odpoví Karolína ještě tišeji. Potom vstane a vypne rádio.
Oba se na sebe podívají. Potom se podívají ke dveřím. Oběma se zdá, že malý zvonek nad dveřmi se kýve. Vědí ale, že to není možné, a tak oba mlčí. Potom paní Karolína zprudka zdvihne levou ruku a zakryje si ústa, jako by se něčeho vylekala. Je ticho. Jen po ulici před řeznictvím prohání vítr pár zažloutlých listů. Paní Marie Jindřiška zemřela.
