"Nojo, on má svůj svět", slýchám často říkat lidi o Vítkovi, když ho vidí poprvé. Vítek má autismus, a proto si lidé myslí, že tím pádem nežije v našem světě, ale nejspíš někde na jiné planetě, nebo v jiné galaxii. Začal jsem být na tuto větu až alergický, přestože si uvědomuji, že jiná cesta než přes příměry a zjednodušení nevede, a že na tom vlastně není nic špatného. Snažím se teď brát to tak, že je to vlastně dobře, protože ten člověk už udělal krok od "nevím, co to je" k "je to něco, čemu úplně nerozumím", a já pak můžu začít vysvětlovat, že ten "jeho jiný svět", je zcela totožný s tím naším.
3.10.2013 U řeky Moravy. Nelevituje, jen... poskakuje.Petr Forejtek
Přestože jsem neměl v poslední době vůbec dobrou náladu, a mojí myslí se začala pomalu ploužit beznaděj, je vhodné říct, že v mnoha ohledech situace vůbec tak temná není. Když si odmyslím pár smrdutých zákoutí, a trochu bezděčně si přibarvím pohlednější části skutečnosti, mohl bych klidně říct, že si vlastně nemám na co stěžovat. Narozdíl od mnoha jiných autistů alespoň ten náš už nemá ty šílené záchvaty, nepanikaří, a docela spolupracuje. Chová se sice jako pejsek, ale když už tedy máme psa, pak můžeme být rádi, že relativně poslušného, který nekouše, a koná potřebu tam, kde má.
Nedávno se mě někdo zeptal, jestli Vítek nemluví proto, že nechce, nebo proto, že nemůže. Nejdřív mi ta otázka zněla až neuvěřitelně, a to hlavně proto, že tak trochu zasutě říká, chodit může přeci každý, kdo má nohy, nebo? Vítek má jazyk, tak může mluvit. Nemluví, protože se mu nechce, není jen pohodlný? Je autismus lenost? No, jazyk sice má, ale neví o tom. A neví o tom ani on, ani jeho tělo. Je to jako by ho neměl. A přimět ho vědět, že má, bude v úplně jiné kategorii náročnosti, když si uvědomíte, jak neuvěřitelně složité bylo už jen to, naučit ho obouvat si boty (a to vůbec nemluvím o tom, že se levá noha liší od pravé, což ještě jaksi nechápe).
Pobyt v "tom jeho světě" se projevuje různě. Poměrně často ujíždí svou pozorností nikam, zdánlivě nikam, nebo přesvědčivě nikam. Zároveň ale dělá něco zcela běžného, například skládá dětskou vkládačku, tedy její elektronickou verzi na iPadu. Přitom ale loví pohledy se zornicemi někde na pomezí očních víček nápovědu snad z vesmíru, nebo z vesmírné lodi, která se všemožně nesmyslně pohybuje kolem jeho hlavy. Tu je tady, tu zas tamhle. Stejně tak je tu zas tady, tu zas tam něco, na co se dívá, nebo se na to dokonce směje.
Jindy projevuje jakýsi přetlak energie neustálám koordinovaným poskakováním, jakoby přes švihadlo, a přitom dělá našpulenými ústy "lůlůlů". Vyskakuje docela vysoko, a kdyby tím neplýtval energií, nemuselo by to vadit. Bohužel je tohle zrovna automatismus poměrně nepraktický. Před pár dny jsem měl auto v servisu, takže jsme do školky šli pěšky. "Jasně, poskakuj si,", říkal jsem si, "vyčerpává to tebe, ne mě, uvidíme, jak dlouho ti to vydrží". No, až do školky mu to nevydrželo, a posledních 200 metrů bylo docela utrpení, protože už vážně nemohl. Nemá to pod kontrolou. Tenhle projev jeho chování hodnotím jako nežádoucí.
Občas projeví naprosto nadpřirozenou inteligenci. Včera, když jsme se vrátili ze školky, vystoupil z auta a šel k domu. Nic zvláštního. Zdržel jsem se u auta, pomáhal jsem Terezce s věcmi. Nojo, ale Vítek na nic nečekal, šel ke zvonku a zazvonil (!). Kamila otevřela okno, "kdo zvoní?". Říkám, "to zvonil Vítek", a valil jsem oči, a ona taky. V něčem je pod úrovní jednoho roku, v něčem na úrovni dvouletého dítěte. Fyzicky je na tom ale dobře, a je to venkovní tvor. Kdyby se všechny věci, které se pomalu nějak daří zlepšovat, dařilo rozvíjet dál, byť i hlemýždím tempem, bylo by skvělé. Kdyby se k nim nepřidávaly žádné další nežádoucí automatismy, nakonec by nikomu ani nemuselo vadit, že právě tenhle člověk nemluví.
