Pokud autista má to štěstí, že jeho rodiče přežijí prvotní šok následující po diagnóze z toho "co teď bude?", následuje etapa, neméně strastiplná, vyplněná hledáním příčin, pátráním po souvislostech, zkoumáním alternativních způsobů léčby a studiem zahraničních zkušeností zakončená poznáním a šokem číslo dvě, který říká: "nejde o nemoc, jde o stav". Šokovaní rodiče často nepřekročí svůj stín a naplno se projeví rodičovské dominanty. Citová matky a rozumová otce.
Obvykle logicky následuje tatínkům útěk. Ne proto, že by byl hned zbabělý a neschopný se vyrovnat s realitou. Častěji je to spíše proto, že muži hledají ve své logice více cesty pro souvislosti a jednoduché pravdy, kdežto ženy se řídí srdcem, a to tím stejným srdcem, pod kterým předtím devět měsíců bilo srdce tvora, o jehož budoucnost jde. Nezanedbatelná drobnost, vylučující úplnou nezaujatost.
Říká se, že tatínkové dostávají děti až v pěti letech, až když už mluví. I kdyby to byla pravda, týkalo by se to zdravých dětí. O postižené děti tatínkové zájem nemají, často jejich existenci ani nezaznamenají, nebo spíše existenci postižení. Nedovedou si v hlavně srovnat, co by s takovými dětmi asi tak mohli dělat. Maminky tento problém, zejména k už v předchozím odstavci zmíněné zaujatosti, neznají. Nepřímým důsledkem je pak fakt, že autisté mají tatínky spíše výjimečně, a taková typická rodina s autistickým dítětem stojí obvykle pouze na matce samoživitelce. Průpovídku o štěstí v neštěstí si nechám snad radši pro nějakou lepší příležitost.
Moji vlastní poněkud komplikovanou anabázi za přijetím skutečnosti, že můj syn je autista, mohu na tomto místě už zmínit, ale nebudu ji nyní podrobně popisovat. Chci se spíše věnovat tomu, jak příliš mnoho mužských prvků je obsaženo v celém tom spletitém klubíčku, které tu teď s prominutím rozkutálím. Jak příliš mnoho jich je na to, aby to mohla být věc nahodilá nebo zanedbatelná. Prakticky pouze každý pátý autista není muž. A prakticky pouze každý pátý tatínek překoná pátý rok věku autisty v roli partnera nebo manžela.
V jednom nedávném rozhovoru zde na idnes na téma autismus se trefně jistá čtenářka zeptala, jestli náhodou každý muž není tak trochu autista. Nejen že mě to jako zástupce maskulinní poloviny populace neurazilo, a to jsem spíše vztahovačný, naopak spíše mě to pobavilo a donutilo přemýšlet. Jak to ale zapadá do rovnice o jedné neznámé, která říká, že na každém smetišti je místo pouze pro jednoho kohouta? Do každé rodiny tedy alespoň jeden autista?
Jsem v kontaktu s rodiči autistů nebo aspergerů. Můžu s klidným srdcem prohlásit, že kromě již zmiňované nerovnováhy v úplnosti takových rodin zde funguje ještě další neopominutelný faktor. Je společný všem rodinám. Rodiče v nich trpí jakousi formou vyloučení ze společnosti, jsou izolovaní a jakoby v jiném světě s jinými pravidly, do kterého nenahlíží lidé z venku, neboť by jim pro to scházela vlastní osobní zkušenost. A podle mého názoru trpí podobným syndromem, jako oběti domácího násilí.
