Okolo malého kostela není živé duše. Podvečerní hodina ještě neukrojila z ciferníku čtvrtku, a také slunce je stále dobře vidět. Mezi domy se prohání horký vzduch, jako děti na koloběžkách. V korunách stromů leží v odpočinku bez hnutí chladný vánek. On jde svižným krokem přímo ke kostelíku. Vystoupá po kamenných schodech přímo ke dveřím. Položí ruku na kliku. Je zavřeno.
"Dům, ve kterém přebývá Bůh, nemůže být nikdy zavřený," napadne ho. Sestoupí ze schodů a jde kolem. Polovina bočního vstupu je otevřená. Přistoupí ke mřížoví, kterým je vidět dovnitř. Nahlédne. V chladném temnu se začínají objevovat obrysy věcí. Přímo naproti sobě uvidí sochu panny Marie. Ta se usmívá nesmělým strnulým způsobem na prázdno před ni. On se dívá dovnitř skrze litinové mřížoví. Potom na ně položí dlaně.
V předu, v místě, kde je oltář, se cosi pohne. On pohlédne tím směrem. Zpoza oltáře vyjde klátivým krokem drobná postava. Jde pomalu mezi lavicemi směrem k mřížoví. Ve vrásčitém obličeji zpod šedavých vlasů těkají dvě oči. On se dívá na toho člověka a usmívá se. "Že by to byl ten Bůh?" napadne ho. Šedivý stařík přistupuje beze slova ke mřížím a odemyká je. "Můžu dovnitř?" zeptá se. Stařík se zašklebí a cosi nesrozumitelného řekne, pokyvuje hlavou.
On pomalu vchází dovnitř. Rozhlíží se. V pravo stojí řada židlí a vlevo jsou lavice. "Můžu si sedout?" zeptá se. Stařík opět něco zadrmolí a nepřestává se tím nejpodivnějším způsobem usmívat. On jde směrem k oltáři. Potom si sedá do jedné z lavic. Stařík zmizí ve stínu. Vše uvnitř je zahaleno tmavým světlem. Oltář je zdobný. On se na něj zkoumavě dívá. Potom na sochy po stranách. Nakonec skloní hlavu a zavře oči.
Hledá slova. Příliš mnoho myšlenek se mu honí hlavou. Snaží se soustředit alespoň na jednu jedinou větu, kterou by řekl, aniž by se mu na jejím pozadí objevila jiná. Uklidní se, soustředí se, snaží se být stručný, ale nejde to. "Bože, prosím, odpusť mi, mluv se mnou...", stařík u oltáře něčím šramotí, on se snaží to neslyšet. Nakonec si klekne. "Bože, prosím, pomoz mi, stůj při mně...", klečí a minuty ubíhají. "Nežádej ode mě pomoci v tom, co můžeš udělat sám," slyší nakonec. A to mu stačí.
"Děkuju," řekne staříkovi, když prochází mřížemi ven. Stařík cosi nesrozumitelně zadrmolí a pořád se usmívá. On jde ven a u kašny si sedne na lavičku. Dívá se do kašny a napadne ho, "...a voda teče, nic ji nezastaví..."
