1 000 miles: Touha sáhnout si na dno, ale také velký risk

Když jsem se dozvěděl, že se můj kamarád Jirka Cenek chystá vydat na dobrodružný a tak trochu šílený závod 1 000 miles, záviděl jsem mu. Podobný zážitek, kdy téměř dva týdny jedete každý den vstříc novým zážitkům, ale také totálnímu vyčerpání, je výzvou, ovšem také velkým závazkem, kterému musíte obětovat měsíce každodenních příprav.

Lákalo by mě podobný závod zdolat, ale v mém věku také vím, kolik času by mi příprava zabrala. A nezáleží na tom, že jsem stále aktivním sportovcem, 1 000 miles totiž vyžaduje naprostou psychickou i fyzickou připravenost, třeba i rok tréninku.

Jirka závodu věnoval maximum volného času, ale vzhledem k tomu, že chodil i do práce, byly jeho poslední měsíce neskutečně hektické. Dokážu si živě představit, jak přijel v pátek z práce, nasedl na kolo a vydal se vstříc přírodě, aby alespoň částečně okusil to, co ho čeká na trase vedoucí z východního Slovenska až do nejzápadnějšího koutu Česka.

Jirka bohužel do tohoto cíle nedojel, závod ukončil ve dvou třetinách, na metě 1 200 kilometrů. Nezradila ho fyzička, ale koleno. Právě při podobném závodě vyplují napovrch problémy, o kterých jste vůbec neměli zdání.

Účastníci 1 000 miles ujedou denně 150 i více kilometrů v těžkém terénu a místo toho, aby se pořádně prospali a další den odpočívali, spí pod širým nebem právě tam, kam zrovna dojedou, a po pár hodinách spánku, někdy i třech čtyřech, vyrazí na další podobně náročný úsek. Toto opakují deset dní za sebou. Na jednu stranu je to naprosté bláznovství a dosažení fyzického i psychického dna, na druhou stranu lákadlo, které tito lidé vyhledávají.

Ti všichni, kteří se do závodu pouští, mají jednu výraznou nevýhodu, nikdy neví, jak na podobnou zátěž zareaguje jejich tělo. Mohou trénovat denně, ale až teprve na trase, kdy už není cesty zpět, zjistí, jak je jejich tělo na podobnou zátěž připraveno, kolik hodin spánku potřebuje.

Absence rehabilitace a odpočinku způsobuje zranění, která se dříve vůbec nehlásila. Doplňování energie jídlem a pitím není jednoduché, závodníci mají k dispozici jen to, co se jim vejde na kolo. Zkuste si denně ujet 300 kilometrů na silnici a toto opakovat dva týdny v kuse, pak okusíte přibližně zátěž, kterou závodníci absolvují. K tomu ovšem přičtěte spánek pod širým nebem a málo jídla a pití. To je 1 000 miles, pro dobrodruhy výzva, pro ostatní šílenství.

Jirkovi jsem psal povzbudivé sms zprávy a nebyl jsem rozhodně sám. Když ho ale začalo bolet koleno, radil jsem mu, ať dá přednost zdraví. To máme přece jen jedno. Už jen proto, že tři dny jel s velkými bolestmi a Krkonoše musel dokonce přejít pěšky. To byl úctyhodný výkon. Jirka podal úžasný výkon, klobouk dolů.