Stačí pár dní deštivého počasí a pohroma přichází. Nazývat dnes skoro každoroční povodňové kalamity deseti, padesáti, sto či stopadesátiletou vodou je už poněkud zavádějící. Za posledních patnáct let přichází minimálně čtvrtá katastrofa spojená s obrovskými škodami na majetku, infrastruktuře a v neposlední řadě i se ztrátami na tom nejcennějším. Na lidských životech. Povodeň.
Evropa chrání životní prostředí. Základní vizí této činnosti je ponechávat přírodu svému přirozenému vývoji. Pokud tedy spadne ztrouchnivělý kmen stromu do potoku nebo řeky, je potřeba ho tam nechat. Pokud je vykácen kus soukromého lesa ve svahu nad říčkou a následný nevinný déšť strhne tuny hlíny do koryta vodního toku, také to bahno necháme tam, kde je. Kde dříve byly mokřady, které se meliorací vysušily, jsou bažiny celoročně znovu. Tak je to přece správné. Příroda se zachrání jedině tak, že ji necháme na pokoji.
Mohl bych takhle uvádět příklady ochrany životního prostředí hodně dlouho. Ale mně připadá, že spíše než o zodpovědnou ochranu se jedná o nebývalou lajdáckost a ignoranci.
Před lety byla zrušena Zemědělská vodohospodářská správa ČR. Správa drobných vodních toků přešla pod různá regionální Povodí a státní firmu Lesy ČR. Ale, že by tato povinnost starat se hlavně o menší toky tyto státní firmy nějak zajímala, to si nemyslím. Povodí většinou se starají o největší řeky, Lesy prozměnu kácí a kácí. A schovávají miliardy na svých účtech před slintajícími politiky.
Přitom zrovna ty malé toky jsou prapůvodním původcem povodní. Jsou zanešené, neregulované. Na pohled je kolem nich panenská příroda. Tím je možné se samozřejmě chlubit. Záporem je ale pár dní trvající déšť a miliony hektolitrů vody, které se dostávají tam, kam by podle zdravého rozumu neměly. Zaplavují metro, lidské příbytky, přerušují dopravu atd. atd.
A tak místo prevence, místo důsledné kontroly od Ministerstva zemědělství, zda je údržba drobných toků vůbec vykonávána, platíme v závěru všichni obrovskou daň za šlendrián. Miliardy na škodách na majetku ve velkých příříčních městech (Prahou počínaje), obrovské výdaje za protipovodňové zábrany, zničená infrastruktura, obrovské hospodářské škody ve firmách a u obyvatel. A pokaždé dojde bohužel i na oběti. Na lidskou tragédii.
Stát by v prvé řadě měl být dobrý hospodář. Neustupovat všem "šíleným" ekologickým aktivistům, kteří za živého bobra obětují půlku vesnice. A nebýt alibista, který získává následným "řešením" krizové situace politické body.
