Rodina mého dědy žila za první republiky v malé vesničce pár kilometrů na západ od Žatce. Můj pradědeček byl Čech, prababička Němka. Děda se jmenoval František a měl dvě starší sestry Trudi a Ulriku. Sestry se vdávaly na začátku třicátých let, obě dvě si vzaly za manžele německé sedláky ze sousedství. Jejich děti, mí vzdálení neznámí příbuzní, to je dnešní landsmanschaft.
Děda byl ročník 1921. V patnácti se šel vyučit číšníkem k Beránkovi do Prahy na dnešní Pavlák. Když chtěl navštívit doma rodiče, musel cestovat přes hranice.
Můj děda na období svého života v letech 1936 - 1945 nevzpomínal vůbec rád. Jeho sestry se po vzoru manželů přihlásily k německé národnosti. Jejich rodiče zůstali na svém. Otec zůstal Čechem, matka Němkou. Za svůj postoj můj praděda strávil sedm let v koncentračním táboře v Dachau, prababička se starala o hospodářství. Za to, že se nerozvedla, jí nikdo za celou válku nepomohl. Ani dcery. Děda mi vyprávěl, že kdykoliv přijel během období Sudet za matkou, pořád opravoval rozbitá okna, vyvrácená vrata, poškozené zemědělské stroje. Pohřbíval otrávená hospodářská zvířata. Sestry žily v sousedství v německém blahobytu, k matce, Němce, se nijak nehlásily.
Válka skončila. Děda, jakmile to bylo možné, se se svojí pražskou rodinou stěhuje do Chebu. Bere si do pronájmu hospodu. Otec se jako zázrakem vrací z Dachau. Začíná odsun. Dědových rodičů se to netýká. Sestry samozřejmě i se svými německými rodinami odsunuty byly. Odsun celé rodiny bez následků přežily, děda si s nimi až do konce svého života dopisoval. Ale nikdy už je neviděl. Ani nechtěl....
Nad čím tedy dnes premiér Nečas vyjadřuje lítost ? Nad chováním Čechů, kteří i násilím vystěhovali Němce z bývalých Sudet ? Že docházelo ke krutostem, znásilňování, popravám ? Ano, docházelo. Byla uplatněna kolektivní vina, někteří určitě odsunuti být nemuseli. V extrémních situacích lidé jednají vždy extrémně. Téměř vždy platí "oko za oko, zub za zub".
Němci a jejich političtí představitelé v rámci vyrovnání se s historií se omlouvají za zvěrstva druhé světové války. Sudetští Němci ale o období Henleinova teroru v Sudetech mlčí. Natož aby přiznali, že to byli oni, kdo rozdělil rodiny žijící v pohraničí po staletí normálním, obyčejným, pracovitým životem. Svým vrozeným nacionalismem, vrozeným přezíráním ostatních, povyšováním sebe nad jiné.
Jsem rád, že existují Benešovy dekrety, že stále platí. Že je naše politická elita ve své podlézavosti ještě nezrušila. A ani mi nevadí prezidentovo prohlášení, že odsun byl lepší než trest smrti.
Určitě byl. Kdyby se odsun nekonal, mrtvých Němců po válce by bylo daleko víc. A dnešní landsmanschaft by pravděpodobně ani neexistoval.
Nestačí si tedy podat ruku a říct "co jsme si, to jsme si" a přestat pouze sbírat politické body ?
Jsem zvědav, jestli do příštího sjezdu pan Posselt natočí film o mém pradědovi a prababičce. Rád mu pošlu svoji, osobní cenu za lidská práva.
