Rozinková louka

Už je to mnoho let, možná patnáct, nevím přesně, kdy jsem s maminkou byla v neděli odpoledne na návštěvě u babičky.

V obývacím pokoji mě zaujala kniha s názvem Vzpomínám na Rozinkovou louku od Gudrun Pausewang. Podívala jsem se do ní, protože jsem odjakživa milovala knížky...a nakonec jsem ji přečetla za jedno odpoledne. A tak jsem se seznámila s Rozinkovou loukou, místem s poetickým názvem, které mi okamžitě učarovalo.

Tehdy jsem se ještě nezajímala o Orlické hory tak podrobně a intenzivně jako nyní, a tak jsem vůbec neměla tušení, že se děj této více než zajímavé knížky odehrává zčásti nedaleko mého bydliště, pouze dvě vesnice od nás.

Gudrun Pausewang se narodila jako nejstarší ze šesti dětí 3. března 1928 ve Wichstadtlu, česky Mladkově, pohraniční obci v Orlických horách. V domě na Rozinkové louce, který postavili její rodiče v letech 1931 – 32, vyrůstala se sourozenci Freyou, Gothild, Sigfriedem, Sieglinde a Volkerem. Matka, učitelka v mateřské škole, pocházela ze Saarbrückenu, otec byl synem řídícího učitele místní školy.

Jejich snem byl nezávislý život, proto se z Mladkova odstěhovali sem, na samotu, aby si ho mohli splnit. Založili zahradu a také rybník, který se nachází po pravé straně při příchodu od hlavní silnice, vysázeli stromy, ale politické události konce 30. let 20. století učinily konec jejich nadějím.

Otec Gudrun a jejích sourozenců byl diplomovaný hospodář, který měl od Říše osvědčení, že je pro ni jakožto zemědělský odborník nepostradatelný, a proto neměl povinnost narukovat do wehrmachtu, když vypukla válka. Bohužel ho jeho zapálení pro nacistické ideály vedlo k tomu, že dobrovolně narukoval a v únoru 1943, krátce před Gudruninými 15. narozeninami, padl na východní frontě.

Přišlo jaro 1945, skončila válka a Wichstadtlem táhly kolony vojáků. A pak nadešlo úterý, 22. května, temný den v historii této obce. Tady nechám promluvit autorku knihy:

Příští den nás matka nechala ve Steinbachu (dnešní Kamieńczyk v Polsku) samotné a vrátila se na Rozinkovou louku. Chtěla vědět, jestli byl včera někdo v domě. Kromě toho bylo třeba nakrmit a podojit kozy.
Ne, žádné stopy noční návštěvy neobjevila. Češi tedy blufovali. Po cestě zpátky už začala plánovat náš návrat. Za dva, tři dny – až se vše trochu uklidní...
Ale když kolem poledne dorazila zpět do Steinbachu, byla zděšením bez sebe. Cestou potkala známou z Wichstadtlu, která ji zpravila o příšerné události: den předtím, tedy právě v době, kdy jsem byla ve vsi, došlo ve Wichstadtlu k masakru. Z německých mužů, kteří se museli shromáždit na návsi u kostela, jich bylo deset zavražděno. Bývalí čeští partyzáni, kteří se nyní zdržovali v sudetoněmeckých krajích, si osvojili právo je soudit. Čtyři muže utloukli, ostatních šest pomalu umučili k smrti a nakonec je nahé oběsili na stromě před kostelem. (Později jsme se dozvěděli, že se v těchto dnech podobné vraždy odehrály i v celé řadě jiných obcí v Orlických horách.)
Znala jsem všechny mrtvé. Někteří z nich mi byli obzvlášť blízcí: starosta Wichstadtlu, velice rozvážný muž, majitel velké selské usedlosti a otec šesti dětí; řídící učitel, který mě vyučoval první čtyři roky mé školní docházky; český mechanik, jehož dílna stála uprostřed obce a který udržoval přátelské styky se všemi obyvateli vesnice, i když to byli Němci; jednoruký válečný invalida, mladý manžel naší dřívější pomocnice v domácnosti; a také Emil Pausewang, který se mnou před několika dny ještě uklízel silnici. Jemu se v tom rozrušení stala nepatrná chyba, kterou musel zaplatit životem: Češi přečetli seznam mužů, kteří měli vystoupit z řady. A starý Emil Pausewang se v rozčilení přeslechl – místo Siegfried rozuměl Emil. A udělal osudný krok vpřed. Omylem byl tedy zavražděn místo mého otce, který se nemohl přihlásit, neboť byl již dávno mrtev. Několik starců – mladí muži ve vesnici takřka naprosto chyběli – pak museli mrtvé odvézt a zahrabat.
Do nebe křičící bezpráví? Jistě. Žádný ze zavražděných si takovou smrt nezasloužil a většina z nich neučinila za celý svůj život žádnému Čechovi nic tak zlého, co by zasluhovalo tuto ukrutnou popravu. Ale byli to Němci. A jako Němci byli zabiti za ukrutnosti, jichž se dopustili jiní Němci.
Této noci matka skoro vůbec nespala. Když jsem se náhle probudila, vyděšená hrůzostrašnými sny, vyvolanými včerejší strašlivou zprávou, slyšela jsem matku sténat a neklidně se převalovat. Ráno nám sdělila své rozhodnutí: na Rozinkovou louku se už nevrátíme.
V prvním okamžiku jsem ohromeně protestovala. Avšak její argumenty mě přesvědčily: teď bylo jasné, že je otcovo jméno zaneseno do seznamu těch, kteří jsou Čechy označováni za vlastizrádce a politické zločince. Pro nás, jeho rodinu, proto vyhlíží budoucnost ve Wichstadtlu zcela beznadějně. Obava, že se Češi budou chtít pomstít i na manželce svého nepřítele, je víc než odůvodněná. Za těchto předpokladů nemůžeme my děti doufat, že nám bude poskytnuta šance uplatnit v životě své schopnosti. A z čeho bychom měli žít? Budoucí Československá republika nebude v žádném případě platit vdovský či sirotčí důchod pozůstalým padlého německého důstojníka.

Pro dokreslení situace přidám ještě pár informací z knihy, která rovněž stojí za přečtení a nikoho nemusí odradit její formát a tloušťka, neboť je tam mnoho obrazového materiálu, Krvavé léto 1945. Autor, historik Jiří Padevět, zde o tomto masakru píše, že 22. května v 6.30 začala v obci tzv. vyčišťovací akce, jejímž konečným výsledkem bylo bestiální mučení mužů, znásilňování žen a deset zavražděných. Pro zdání zákonnosti zasedal na náměstí lidový soud, kterému předsedal Alfons Koblížek, příslušník čety Alfa 1 Partyzánské brigády Václavík.

Podle jednoho z pramenů, z nichž čerpal, byly mužům zapalovány vousy, na čelo vyřezávány svastiky a byli poléváni vroucí vodou. Šest zastřelených mužů bylo zahrabáno do společného hrobu nedaleko bunkru u elektrárny. Jeden z místních Němců se ze strachu z partyzánů sám oběsil. Tolik z knihy Jiřího Padevěta.

Když se tedy matka Gudrun a jejích sourozenců rozhodla pro útěk, naložila ruční vozík těmi nejpotřebnějšími věcmi a vydali se přes dnešní Polsko na cca 800 km dlouhou pěší cestu do Hamburku k příbuzným. Autorka podrobně popisuje veškeré obtíže cesty, které jsou pro dnešního člověka v podstatě nepředstavitelné.

V roce 1964 se Gudrun Pausewang znovu podívala po téměř dvaceti letech na Rozinkovou louku. Ve druhé části knihy popisuje tyto své návraty na místo svého domova a spřátelení s pozdějšími majiteli Rozinkové louky, což určitě stojí za zamyšlení v kontextu česko-německých vztahů, ačkoliv osobně se domnívám, že dnes už nejsou tak napjaté jako dřív.

Musím přiznat, že jsem byla velice mile překvapena tím, jaké sebereflexe, či lépe řečeno reflexe svého národa, byla autorka v této knize schopna. V tomto ohledu to pro mě byla naprosto vyvážená kniha, kde nejsou jenom „zlí“ Němci a „hodní“ Češi, nebo naopak, ale vidí vinu na obou stranách.

Po přečtení této knížky jsem si moc přála toto místo s poetickým názvem navštívit. Poprvé jsem se tam vydala v září 2014, podruhé tento týden. Překvapil mě panel u odbočky ze silnice II/311 o Rozinkové louce a rodině Pausewangových, především samozřejmě Gudrun. Na něm jsem také našla originál i překlad dopisu, který zaslala v roce 2014 na Obecní úřad do Mladkova a v němž velice stručně popisuje svůj život.

Gudrun Pausewang po válce vystudovala v Německu gymnázium a pedagogickou školu, načež působila jako učitela pro krajany v Latinské Americe: v Chile a Venezuele. Koncem roku 1963 se vrátila do Německa a působila jako učitelka v Mohuči. Roku 1967 se provdala a v roce 1968 se vrátila do Jižní Ameriky se svým manželem H. Wilckem, s nímž má syna Martina. Jemu věnovala další ze svých děl, knihu A ještě jsem ti chtěla říct... Její spisovatelská činnost čítá okolo sta titulů, knih pro všechny věkové kategorie. V roce 1989 odešla do důchodu a o devět let později absolvovala univerzitu ve Frankfurtu nad Mohanem.

Cesta k domu

Sad

Dům

Rybník

Rybník

Panel

Gudrun Pausewang

Překlad dopisu zaslaného na OÚ Mladkov

Fotografie z panelu, související s Rozinkovou loukou a rodinou Pausewangových