Jedním z mých snů, co se Orlických hor týká, byla i Kunštátská kaple z roku 1670, nejvýše položená sakrální stavba Orlických hor, která se nachází na hlavním hřebenu, v nadmořské výšce 1037 metrů.
Moje první snaha ji navštívit, v září 2014, bohužel, nedopadla, protože jsem se neodvážila přejít dost chatrný mostek pod Strašidelným mlýnem. V tuto dobu (srpen 2015) už měl být spravený, tak jsem se těšila na pohodlný přechod...na místě se však ukázalo, že je v témže stavu jako před rokem. Ale začnu pěkně popořádku.
Přes Žamberk a Rokytnici v Orlických horách jsem dojela do Říček v Orlických horách, kde jsem vystoupila u kostela a vydala se severním směrem po žluté k hoře Zakletý. Přešla jsem ten dost nebezpečný mostek, a ačkoliv řeka Říčka, přes niž jsem přecházela, je vlastně v těchto místech takový spíš potok než řeka, takže ten mostek mohl mít max. 2,5 metru, byla jsem ráda, že to mám odbyté, aniž bych se zmáčela. Vyfotila jsem Strašidelný mlýn a okolní chaloupky a pokračovala dále v cestě, která prudce stoupala. To nejhorší stoupání z celé trasy mě však čekalo při výstupu na Zakletý, kde jsou sjezdovky, neboť Říčky jsou v Orlických horách jedním z nejvyhlášenějších lyžařských středisek.
Když jsem konečně došla nahoru k vysílači, už se lehce zatahovala obloha, takže výhledy směrem k Suchému vrchu nebyly úplně ideální. Pokračovala jsem dál po žluté směrem na Pěticestí, kde jsem si udělala krátkou pauzu. Hlavně jsem chtěla mít dost času na odpočinek právě u Kunštátské kaple, ale protože jsem tam nakonec dorazila o hodně později oproti svému předpokladu, nemohla jsem se tam zdržet tak dlouho, jak bych si přála. Nakonec jsem i odtamtud vycházela později než jsem chtěla a třebaže jsem si dala dvě hodiny na zpáteční cestu po stejné trase, tedy pět kilometrů, což se zdá být dost, přišla jsem zpátky do Říček v podstatě na poslední chvíli. Zakletý je velice prudký vrchol, takže se dolů nedalo jít příliš rychle, k tomu mi hodně času zabere fotografování, ačkoliv tady jsem nefotila zdaleka tolik jako jindy při srovnatelné délce trasy, a musím vzít ohled i na narůstající únavu a tehdy i značné potíže s chronickým zánětem Achillových šlach v obou nohou, což mi tyto mé túry značně ztěžovalo.
Cesta z Pěticestí ke Kunštátské kapli, která není dlouhá ani kilometr, byla moc pěkná. Prošla jsem kolem Přírodní památky U Kunštátské kaple – vrchovištního rašeliniště s chráněnými druhy rostlin, např. rosnatkou okrouhlolistou. Už zdálky jsem viděla, že se u kaple pohybují dva lidé, kteří však za chvíli odešli, a tak jsem byla sama, což je pro mě vždycky lepší, minimálně na focení. Protože tu ještě naplno vládlo sluníčko, měla jsem na focení lepší podmínky. Byla jsem příjemně překvapená tím, že je kaple opravená, neboť ještě nedávno byla opadaná omítka, Křížek nahoře na střeše ohnutý...zkrátka nevypadalo to příliš vábně. Kdybych měla více času, zašla bych se podívat i dál, buď dále po Jiráskově cestě směrem na Tetřevec, nebo po cestě, která vedla od kaple východoseverovýchodním směrem. Nakonec jsem tam strávila zhruba dvacet minut. Chvíli jsem si odpočinula na lavičce, ale pak nezbývalo než se rozloučit a vydat se zpátky. Jednu zastávku jsem si udělala na Zakletém nahoře u vysílače, druhou nedaleko Strašidelného mlýna. Po příchodu do Říček jsem se rozmýšlela, mám-li to risknout a zajít do obchodu pro něco k pití, jelikož mi došly zásoby a čekala mě cesta domů od autobusu. Nakonec jsem tam rychle vběhla, popadla láhev limonády, zaplatila a spěchala na autobus do Rokytnice.
Cestu od autobusu jsem ani absolvovat nemusela, až na malý kousek. Svezli mě rodiče mé spolužačky, a zavezli mě skoro až k domu. Uhlí, které jsme měli na ten den objednané, už bylo pod střechou, takže jsem mohla jenom odpočívat a trávit všechnu tu nádheru, kterou jsem viděla. Kunštátská kaple má bezesporu své genius loci, a její návštěvu každému mohu jenom doporučit, zejména za jasného počasí.
