Dovolená ve Zlatých Horách 2018, den první

Celých pět let jsem nebyla na dovolené v tom smyslu, v jakém bývá obvykle míněna, a nijak mi to nechybělo.

Právě před pěti lety jsem totiž začala se svými jednodenními túrami po Orlických horách, kde žiji celý svůj život, a naprosto mi to tak vyhovovalo. Ráno odjet, odpoledne či k večeru se vrátit.

Sice jsem na letošek tak nějak zvažovala nějakou tu vícedenní dovolenou někde v horách, ale nakonec jsem to nechala být. Přesto jsem ale na dovolené byla. Od svého bratra a jeho přítelkyně jsme spolu s maminkou dostaly k narozeninám zaplacený pětidenní pobyt v Jeseníkách, konkrétně ve Zlatých Horách.

Den D nadešel 9. srpna. Protože jsme vyjížděly až před obědem, balila jsem teprve tento den všechno potřebné s sebou. Kolem jedenácté jsme se nechaly zavézt do Mladkova, kudy projíždí dálkový autobus Praha – Jeseník.

Já jsem si cestou užívala hlavně krásy okolních pohoří, zejména Králického Sněžníku. Zpoždění, které v Mladkově činilo téměř čtvrt hodiny, řidič rychlou jízdou dost stáhnul, takže do Jeseníku jsme dorazili s ani ne desetiminutovým. Na další autobus do Zlatých Hor jsme čekaly něco přes půl hodiny, a tak jsme toho využily k občerstvení v čekárně na nádraží.

Cesta do Zlatých Hor se sice odehrávala v klimatizovaném autobuse, ale přesto tam bylo nesmírné horko. Nebylo mi příliš dobře, ale nakonec jsem to nějak zvládla. Také ve Zlatých Horách jsme přesedaly, abychom si zkrátily cestu do penzionu, kde jsme byly ubytované a který se nacházel až kilometr za městem směrem k polským hranicím.

Vystoupily jsme na poslední zastávce a vydaly se na kilometrový pochod po rovné silnici, kudy se proháněla česká i polská auta jak na závodní dráze. Míjely jsme jabloňovou alej se starými štěpy po obou stranách silnice, totálně obsypanými jablíčky. Mnoho větví bylo ulámaných, zřejmě v důsledku nadúrody.

Bylo krátce před třetí odpoledne, když jsme dorazily na místo. Penzion U Horáků se nachází přímo naproti Přírodní památce Zlaté jezero, které jsme navštívily hned ten den večer, při západu slunce. Doufala jsem, že se budeme moci hned ubytovat a odpočinout si, ale bohužel.

Maminka šla vyřídit ubytování s majitelem penzionu, k němuž patří restaurace a obchod, jak jsme si časem všimly, hojně navštěvovaný Čechy i Poláky zejména kvůli alkoholu. Já čekala venku u zavazadel, když tu jsem si všimla na louce mezi silnicí a Zlatým jezerem čápa. Samozřejmě jsem neodolala a šla ho vyfotit. Nechtěla jsem však chodit příliš daleko.

Celou hodinu jsme seděly na venkovní zahrádce a čekaly, až majitel bude mít čas ukázat nám náš pokoj. V tom vedru, jaké panovalo, nebylo nic příjemného takhle čekat venku, byť ve stínu a s chlazenou kofolou před sebou, když by člověk nejraději vlezl pod sprchu. Nakonec jsme se ale přece jen dočkaly. Ovšem pan majitel nám jaksi zapomněl říci o malé kuchyňce, kterou jsem objevila jen shodou okolností.

Dostaly jsme pokoj číslo 4...malý pokojík orientovaný na západ se dvěma střešními okny, která byla ve chvíli našeho příchodu zavřená, tudíž bylo v pokoji téměř nedýchatelno. Já jsem vybalila a maminka šla vyřídit papíry.

Čas plynul a my velice záhy zjistily, že nefunguje televize. Majitel nebyl v tomto ohledu nijak vstřícný, a tak jsme se musely obejít bez ní, vždyť prý máme notebook. Jenže ještě ten den v noci přestal fungovat internet, a tak to trvalo až do druhého dne někdy do odpoledních hodin, kdy jsme se vrátily z výletu.

Navečer jsme sešly do restaurace k večeři. Obě jsme si daly stejné jídlo, jen s jinou přílohou k hlavnímu chodu...česnečku se sýrem a krutonky, opravdu hodně česnekovou, a jako hlavní chod smažený kuřecí řízek (já měla tři), já s hranolky a oblohou. K tomu jsme popíjely krásně vychlazenou kofolu. Kuchyni tu mají opravdu vynikající, mohu vřele doporučit.

Pak jsme se vrátily na pokoj, vzaly si věci a šly se projít ke Zlatému jezeru a Poldovu rybníku. V dáli nad jezerem se vypíná dominantní Biskupská kupa (890 m), která kdyby byla pokrytá na vrcholu sněhem, tak to na mě bude dělat dojem, že jsem v Alpách. Obešly jsme celé jezero, ale já, protože jsem se zdržovala focením, jsem se nakonec do penzionu vrátila později.

Nejkrásnější to bylo na východní straně, kde se dal nádherně pozorovat západ slunce. Vybavily se mi vzpomínky na červen 2014, kdy jsme se vraceli z francouzské La Saletty přes Bregenz u Bodamského jezera, a kde jsem rovněž měla možnost pozorovat zapadající sluníčko na vodní hladině.

Cesta kolem Zlatého jezera je dlouhá něco malinko přes kilometr. Sluníčko už se pomalu schovávalo, a tak už jsem neměla ani tak dobré podmínky pro focení, což mě mrzelo obzvlášť ve chvíli, kdy jsem na jihozápadní straně jezera spatřila dva páry labutí a poměrně velké hejno kačenek. Dvě labutě byly bílé, dvě hnědošedé. Byly ode mě dost daleko, takže se mi je nepovedlo zachytit tak dobře, jak bych si přála.

Přes louku s balíky sena, pro které právě přijel traktor s vlekem, jsem se vrátila do penzionu a pak jsme ještě nějakou dobu seděly venku na zahrádce a četly si, protože tam bylo mnohem příjemněji než v horkém pokoji, kde to doslova žhnulo. A tak tedy skončil první den naší dovolené.

Fotogalerie ZDE