Dovolená ve Zlatých Horách 2018, den čtvrtý

Na neděli 12. srpna jsme měly původně v plánu především dopolední Mši Svatou ve farním kostele ve Zlatých Horách a pak nějaký výlet, protože to byl poslední celý den naší dovolené. Nakonec ale bylo všechno úplně jinak.

Když jsem v sobotu večer promýšlela, čím bychom mohly vyplnit tu neděli, kdy mělo být dost hezké počasí, sem tam s nějakými mráčky, vymyslela jsem nakonec, samozřejmě po nezbytné konzultaci s jízdním řádem, že ráno pojedeme do Horního a Dolního Údolí, která jsme nakonec v pátek nenavštívily, abychom si prohlédly ten celokamenný kostel sv. Jana Křtitele, a z Dolního Údolí se vydáme autobusem na Rejvíz, kde do tří hodin, než začne Mše Svatá, budeme mít dostatek času na návštěvu Velkého mechového jezírka, které jsme v pátek rovněž z časových důvodů nestihly, ale po jiné trase, a po Mši Svaté ještě další cca hodinu až hodinu a čtvrt do odjezdu autobusu do Zlatých Hor. Telefonicky jsme se ještě ujistily, že se v neděli na Rejvízu opravdu Mše Svatá celebruje.

Ráno jsme tedy vyrazily na autobus do města, který nás zavezl na točnu v Horním Údolí. Vystoupily jsme a vydaly se dolů ke kostelu. Celkem nás do Dolního Údolí k autobusu čekala pohodová tříkilometrová procházka z kopce a po rovině, na niž jsme měly zhruba hodinu a půl času. Já se samozřejmě těšila na všechny ty chaloupky, které budu fotit.

Zašly jsme do kostela sv. Jana Křtitele, který v současné době patří pod duchovní správu Maria Hilf, a pak na hřbitov, kde jsme objevily rovněž několik řeckých hrobů. Pak jsme se už vydaly dolů po silnici, podél řeky, či spíše většího potoku Olešnice. Musím říci, že jsem byla překvapená množstvím vody zde tekoucím a hlavně zelení trávy, podle níž by člověk soudil, že je tak květen a nastává senoseč. Zde opravdu nebylo znát sucho, které v ČR panuje. Ten nádherný, svěže zelený odstín trávy, která bývá jenom na jaře, byl doslova pastvou pro oči.

Já jsem samozřejmě fotila a fotila. Času bylo dost, takže jsme nemusely spěchat, a já si užívala tu krásu horské krajiny, obklopené prudkými hřebeny Jeseníků.

Jenže pak to přišlo. 590 metrů vysoko, Horní Údolí 3. U silnice stála nádherná, tmavě hnědá roubenka. Vyfotila jsem ji ze štítu a pak jsem chtěla udělat snímek i z dlouhé strany. Za tím účelem jsem přešla silnici, aby se mi vešla celá do záběru, do míst, kde byla právě nádherně zelená tráva, díky níž jsem zřejmě přehlédla něco jako mříž od kanálu, prostě cosi, tak na tři prsty pod úrovní okolního terénu, a letěla jsem na zem.

Okamžitě jsem ucítila pořádnou bolest v pravém hleznu z obou stran, ale více z té vnější. Kolem mě jezdila auta i cyklisté a já se pokoušela vstát. Nejdřív jsem si myslela, že to sama nedám, ale nakonec se to přece jen, Bohu díky, povedlo. Nepatrně jsem si odřela levý loket, ale ta noha to odnesla pořádně.

Kupodivu můj fotoaparát nezaznamenal žádnou újmu, což by mě dost mrzelo, protože jsem ho na jaře měla v servisu, a také moje nové trekové boty mě hodně podržely, v kontextu čehož si myslím, že nebýt jich, dopadla bych o hodně hůře. Skončily také nepoškozené, aspoň to tak vypadá, a na noze se ani nehnuly. Za to jsem byla moc ráda, protože jsem si je pořizovala na jaře a stály dost peněz, takže by mi bylo líto, kdyby už nebyly použitelné.

Jakmile jsem dovedla vstát, i když jsem sykala bolestí, vyfotila jsem tu roubenku, ale snímek se mi vůbec nepovedl. Opatrně jsem přešla silnici a pokračovala v cestě i focení. Ta cesta šla však špatně, a to jsem vůbec netušila, jak daleko ještě máme dolů k autobusu, ale odhadovala jsem to na dva kilometry. Později se ukázalo, že jsem to trefila.

Dál jsem fotila chaloupky i krajinu, ale postupem času mi začínalo být jasné, že zbytek toho krásně naplánovaného programu budeme muset zrušit, i když mi to bylo líto. Po cestě jsme se zastavily u jedné studánky a protože jsme měly s sebou obinadlo, maminka mi nohu, která začala pěkně otékat, zavázala. Kupodivu jsem ji i poté dostala do boty.

V Dolním Údolí jsem se zašla podívat ke kostelu sv. Acháce a k pomníku padlých a nezvěstných z 1. světové války. Pak jsem došla na zastávku a zjistila, že první autobus jede za dvě hodiny. Hned naproti se sice nacházely dvě restaurace, ale bylo teprve jedenáct a minimálně v té jedné se zdálo, že ještě nemají otevřeno.

Nakonec jsme zašly do Hotýlku U Pekina s tím, že si dáme oběd. Ochotný číšník nám na požádání zjistil, že ve Zlatých Horách nefunguje vlastní taxislužba, protože po těch dvou kilometrech jsem toho měla fakt dost a představa, že ve Zlatých Horách mě čekají další dva do penzionu, nebyla vůbec příjemná, a volat taxi z Jeseníku by se nevyplatilo.

A tak jsme nakonec seděly téměř až do jedné hodiny, než přijel autobus, venku na zahrádce. Po příjezdu do Zlatých Hor jsme se pomalu vydaly do penzionu. Dokud to šlo, tzn. ve městě, jsme občas posedávaly na lavičkách, abych si odpočinula. Pak už jsem to musela zvládnout na jeden zátah. Maminka mi našla takový šikovný klacík, který mi dělal oporu skoro až do penzionu.

Když jsme tam konečně došly, asi tak po hodině a něco cesty, padla jsem do postele a usnula jak špalek. Maminka mezitím sbalila naše zavazadla a domluvila se s mým bratrem, že pro nás přijede. Pak jsem na památku vyfotila náš pokoj a čekaly jsme na auto. Cestou jsme se ještě zastavili na Maria Hilf u Posvátné studánky pro vodu a pak se přes Rejvíz, Jeseník, Lipovou-lázně, Ramzovské sedlo, Hanušovice a Králíky vydali domů do Orlických hor. A tak tedy předčasně skončila naše dovolená v Jeseníkách.

V pondělí jsme zajeli na chirurgii, protože otok narůstal a vytvořil se mi tam hematom, postupně se vybarvující a rozlézající do všech stran. Teď jsem třetí týden doma a čeká mě rehabilitace. Nicméně jsem si tu dovolenou opravdu užila a rozhodně na ni budu vzpomínat v dobrém.

Fotogalerie ZDE