Amerika je na kolech. Kult auta. I banky mají venkovní přepážky, kdy vše vyřídíte bez vystoupení pouze z okénka svého vozu. Počet mrtvých na silnicích na 100.000 obyvatel mají zhruba stejný jako my. Ale!
To ale je v tom, že ročně najezdí průměrně zhruba dvojnásobek kilometrů proti nám. Takže to číslo mrtvých pak klesne na polovinu.
President Eisenhover v padesátých létech minulého století usoudil, že silniční síť v USA je nevyhovující a pustil se do toho. A podobně jako například později přijali Američané za svůj plán dobytí Měsíce, tenkrát se národ vrhl na budování dálnic.
Dnes zde máte silnice a silničky, dvou- až pětiproudé (v jednom směru) dálnice různých úrovní, označované tu Higway, jinde Expresway, nebo prostě Way.
Vrcholem je síť mezistátních dálnic označovaných jako Interstate. Dnes je jich zhruba 70.000 km. Ty mezi severem a jihem mají lichá čísla, mezi východem a západem pak sudá.
Na prvním obrázku vidíte první šok. Dálniční odbočka doleva.
V Americe je totiž předjíždění na dálnicích povoleno i zprava. Všechny pruhy jsou si rovny. A tak pomalu jedoucí vozidlo si klidně jede desítky kilometrů v levém pruhu, nikoho to nevzrušuje a všichni v klidu zprava předjíždí. A to i kamiony, které nemají omezenou rychlost. Jsou si rovnocenny s ostatními.
Nikdo se vám nelepí na kufr, nebliká, netroubí, neťuká si na čelo. Jste v klidu. A když potřebujete, tak si v klidu i zprava předjedete. Pak vás ale samozřejmě nemůže divit, že odbočky, odpočívadla, pumpy jsou jak vpravo, tak i vlevo od dálnice.
Motelů je na cestě dost, všude kde jsou potřeba. A jsou přizpůsobeny kultu auta. Zacouváte si ke dveřím svého pokoje a zavazadla z auta nosíte až k posteli na vzdálenost třeba jen pouhých tří metrů. Ta postel bývá hned za dveřmi. Bez schodů.
Další věc - kostely. Na venkově skoro nevidíte bar nebo hospodu. Zato kostelů strašně moc. Různé církve, různá velikost, různá výstavnost. Ale jedno mají společné. Obrovské parkoviště pro věřící.
Amerika dala světu McDonalda. Ale těch řetězců je tam obrovské množství. A hlavně samozřejmě podél silnic. Nabídka jídel a pití je velmi podobná. Ale hlavně vše rychle.
Místa je rozhodně dost. Proto pás mezi pruhy dálnice je více než široký. Je to samozřejmě i bezpečnější. Nižší třída dálnic má normální křižovatky, nebo se tu prostě můžete otočit do protisměru. Opakuji - pruhy jsou rovnocenné a proto i levý může být například odbočující.
Kapitolou samo o sobě je tankování. Stojany jsou velmi sofistikované. Obsloužíte se sami pomocí platební karty. Vůbec nemusíte chodit dovnitř. Úsměvné je, že stojan po vás nechce PIN, ale PSČ (české). Zadával jsem vždy PSČ svého bydliště. Jenže v dobré polovině případů to kartu neakceptuje. V takovém případě musíte jít dovnitř a zaplatit předem. Musíte tedy odhadnout, kolik benzínu se vám do nádrže vejde a podle toho zaplatit. Pak vám stojan vydá přesně zaplacené množství. Spíše jsem se ale divil, když to s tím českým PSČ kartu akceptovalo.
Na druhé stránce je zde téměř vždy velmi dobré a především velmi levné občerstvení. Například nápoje často i levnější než v supermarketu! A všude a zásadně zdarma toalety. A nikdo neřeší, jestli jste tankovali nebo ne.
Při průměrné ceně 2,50 dolaru za galon benzínu, tedy asi 15 korun za litr, opravdu neřešíte spotřebu, zajížďky, ani jakékoliv cesty někam navíc.
Světla na křižovatkách bývají umístěna buď přímo uprostřed křižovatky (zavěšené na lanech), nebo až za ní. Velký nezvyk, na který si ve vlastním zájmu musíte hodně rychle zvyknout.
Nestačíte se divit, jak se mění čtvrtě podél silnic. Nejnuznější příbytky jen o pár metrů dál vystřídají honosné vily.
Nejraději jsme měli zastávky na venkově, u co nejopuštěnějších míst. Divili jsme se, co ještě existuje a slouží. Samozřejmě nechyběla pravidelná otázka odkud jsme a následné zvolání že to je Perfect v tom Czechoslovakia! Ale občas jsme si dali kafe a ani ho pak nechtěli zaplatit jak byli nadšeni že viděli nějaké exoty.
Občerstvovací řetězce si musí konkurovat spíše službami než cenami. Se sortimentem to jde těžko, protože zákazník si žádá a poskytovatel vyhoví. Proto jsou všude hamburgery, hranolky, coly, zmrzliny. K tomu vafle, kukuřice, případně hovězí. Tak jsme uvítali možnost si místo domlouvání se s prodavačem, kterému jsme vůbec nerozuměli, si objednávat přímo na displeji. Autem nemusíte jezdit jen k okýnku. Můžete zaparkovat, obsluha přijde k okénku, objedná, přinese, vy v autě zkonzumuje, obsluha odnese zbytky a vy zase jedete dál.
Jinak k těm supermarketům, ale platí to často i pro pumpy. Parkoviště je prostě jedna velká ranvej. Ve větších městech mají čáry a nějaký řád. Ale na venkově si jezdíte a parkujete podle libosti.
Mississippi. Obrovský tok. Obrovské mosty přes ní. A obrovské lodě na ní.
Občas, obzvláště na pobřeží, musí silnice překonat vodu ultra dlouhými mosty.
Kapitolou samou pro sebe jsou kamiony. Větší než u nás. Rychlejší než u nás. Je vidět, že po Americe jezdí asi dny i týdny. A tak obytný prostor za kabinou řidiče připomíná rozměry malý obytný vůz. Žádná jednoduchá spací kabina.
Policisté zde zásadně zastavují zezadu. Začnou na vás svítit a houkat a vy musíte zastavit na krajnici a čekat na příchod policisty. Ten zastaví za vámi, vystoupí a jde na to. Takže když vás policejní auto předjede tak můžete, na rozdíl od našich krajin, zůstat klidní. Ale číhají na dálnicích hodně často. Určitě mnohem více než u nás. Taky málokdy vidíte, že by někdo výrazně překračoval povolenou rychlost. Tak 10% je v toleranci. A ještě jedna zajímavá věc. Údaje na tachometru o rychlosti vozidla přesně sedí s údajem GPS. V Evropě vám tachometr vždy ukazuje více.
Před každým dálničním výjezdem, ať už k odpočívce, nebo na křižovatce, jste cedulemi předem upozorněni, jaké hotelové řetězce tam jsou, jaké podniky stravování a jaké firmy nabízející pohonné hmoty.
Značku s omezením rychlosti máte každou zhruba míli na dálnici a na každém rohu v obci. Zajímavé je, že většinou s koncovkou "5". Takže nikoliv 40, nebo 50, ale 45. Maximum na dálnici, na které jsme narazili, bylo 70 mil, tedy asi 115 km/hod. A nikdo to nijak výrazně nepřekračoval.
Abyste za jízdy nemuseli složitě zjišťovat, kam která odbočka vede, tak se ukazatele zjednoduší a k číslu silnice se prostě připíše světová strana.
Jsme na Floridě. Ta se trochu vymyká. Je to dálniční betonová džungle. Nejširší jsme jeli 5+5, tedy 5 pruhů v každém směru. A to ne kolem nějakého města, ale hezkých pár set kilometrů. Florida se vymyká i tím, že to byl jediný stát v USA kde se výrazně překračuje rychlost a jezdí se i dost agresivně, Tedy lepení se na kufr, rychlé přejíždění z pruhu do pruhu a bez blinkru. Prostě skoro jako doma.
V některých státech USA kolem velkých měst, kde bývá velký provoz, je levý pruh vyhrazen pro auta s více jak jedním pasažérem. To je jev velmi řídký a tak jedete kolem kolony jako král. Snaží se tak i trochu podporovat ekologii. Na Floridě na to jdou jinak. Levý pruh označí jako Expres Lane a zpoplatní ho. Vyjde to nastejno.
A když už tři pruhy nestačí, začne se rozšiřovat. Ve stavbě jsou najednou i desítky kilometrů dálnice.
V USA je auto prostě součástí životního stylu. A i jízda autem je pro cizince dobrodružstvím a poznáváním nového.
