Gratuluji paní Karolíně Plíškové. To, co předvedla v noci potěší srdce každého fanouška, nejen jejího, ale i obecně sportovního.
Famózní obrat. Kdy ve 3. setu již prohrávala 5:1, odvrátila 4 mečboly skvělé soupeřky Sereny Williamsové a nakonec set a tím celé utkání vyhrála. Takovéto příběhy jsou to, co dělá sport sportem. Na to letí diváci, reklama, sponzoři, televize. A z toho máme všichni radost. Sen o českém finále v Melbourne tak stále žije, neboť ve druhém semifinále bude hrát Petra Kvitová.
Probudil jsem se asi ve dvě ráno. Věděl jsem, že už neusnu a bylo mi líto se jen tak převalovat na posteli. Znám to. Ospalost přijde tak za dvě hodiny, tak zase zalezu. Tentokrát jsem jako obvykle vylezl z pelechu, pustil počítač a jal se pročítat zpravodajské weby. Pak jsem ještě vyřídil nějakou tu služební korespondenci a pak jsem si vzpomněl, že od tří hodin ráno našeho času má být ten zápas, který možná i vejde do dějin. Pustil jsem televizi.
Sledoval jsem úžasné utkání. Naprosto suverénní údery Williamsové, která při své silnější postavě i neuvěřitelně běhá. Proti ní ledový klid Plíškové. Vyrovnané utkání, skoro bez vynucených chyb. Bylo to 1:1 na sety a Karolína prohrávala v rozhodujícím setu 4:1. Malá ospalost se hlásila a já s vědomím, že musím ráno pracovat, jsem si řekl, že už není moc o co stát, nařídil si budíka za dvě a půl hodiny, vypnul jsem televizi a šel se zasunout do svého kutlochu.
Můj šok, když jsem si ráno přečetl jak to dopadlo a jak se to vyvíjelo snad ani netřeba popisovat. Nevzdala to Karolína, vzdal jsem to já. V noci předčasně. A tak se mi opět potvrdilo mé celoživotní pravidlo. Nevzdávej to! Nikdy a nic! Neplatí to jen pro sport. Platí to paradoxně i pro toho pouhého pasivního televizního diváka.
