Hory nemáme jako Alpy. S tím nic nenaděláme. Ale bohužel nemáme ani lidi u těch vleků, jako mají v Alpách. A s tím by se snad už něco mohlo dělat. Ale stále se nedaří.
Pozoruji takhle odpoledne provoz vleku na Černé Říčce v Jizerských horách. Sněhu moc není, sjezdovka s hroudami hlíny, má takovou zdravou nahnědlou barvu. Budiž. Prostě zima nepřeje. Ani těch lidí není moc, sem tam jede i prázdná kotva. A tak to jediné, co připomíná opravdu vrcholící zimní sjezdařskou sezonu jsou sezónní ceny za vlek, naprosto beze změny.
Já při pohledu na sjezdovku lyžování vzdávám, koupím si svařáka a věnuji se pozorování cvrkotu kolem toho vleku. A nejsem sám. Pozorování se věnuje i obsluha vleku. A je na co koukat.
Ti zkušenější si naprosto bravurně podají kotvu, zaseknou si ji pod zadní část těla a již vzhůru vyráží k lyžařskému dobrodružství. Vlekař je naprosto spokojen, nemusel se ani pohnout.
To se starším pánem je to už jiné. Kotva mu proklouzne mezi prsty a zavěšen za ní oběma rukama je katapultován vpřed. Bude se zřejmě snažit cestou nahoru si ji nějak podsunout pod tělo. Nevím jak dopadne, za horizont nevidím. Vlekaři musím přičíst k dobru, že se aspoň škodolibě nesměje.
Přichází mladší ročník. Tak kolem 30. Na prkně. A světe div se, vlekař vyvíjí aktivitu! Dokonce otvírá ústa: "Tu druhou nohu si příště rozepni, nebo tě nepustím!" Žádné ve smyslu: "Prosím Vás příště si tu druhou nohu ... je to bezpečnější ...". Evidentně si představuji moc.
Na nástupiště přijíždí tatínek s asi pětiletým capartem. Již s dostatečným předstihem žádá vlekaře, zda by mohl lanovku trochu zpomalit. Ten to udělá. Přeci jen neudělat to, by asi i na české poměry bylo silné kafe. Pak už jen bohorovně pozoruje jak tatínek nandavá kotvu pod kluka a pod sebe. Když se mu to podaří, tak vlekař vrací rychlost na původní hodnotu. A tatínek ještě poníženě na odjezdu prohodí: "Děkuji."
Tak já také děkuji, tohle fakt nemusím. Sedl jsem si se svářem ke stolečku a začal mobilem s přáteli organizovat lyže do Alp.
