Vážení přátelé, dnešním dnem jsem vstoupil do roku, v němž si budu připomínat čtyřicáté výročí svého příchodu na tento svět. Je mi poněkud podivné, že ještě sám se sebou hovořím, není to ani tak dávno, co jsem si neuměl představit, že bych dokázal vyjít s někým nad třicet. A ejhle, najednou zjišťuji, že se domluvím, pravda někdy velmi obtížně, i se svým čtyřicetiletým já. Konečně, nic jiného mi ani nezbývá, pokud tedy nechci žít sám se sebou v neustálé válce. A to nechci, neboť je to příliš vyčerpávající. A já musím své síly upínat především na boj s přicházejícími neduhy nastávajícího stáří. Bolavá záda, vrzající kolena, zhoršující se zrak…
A nejspíš právě kvůli posledně jmenované závadě mého těla, jsem si dlouho nevšímal řídnoucího vlasového porostu na mé šišaté hlavě. Až dnes! „Proboha, co se to děje,“ lamentoval jsem před zrcadlem a s hrůzou zjišťoval, že se mé vlasy nejen stahují z míst, kde dříve byly doma, ale navíc i mění barvu. „Co teď se mnou bude, jak já budu chodit mezi lidi? A jak se na mě budou dívat mladý holky?,“ brečel jsem ze samého zoufalství, které se vzápětí alespoň částečně zmírnilo uvědoměním si faktu, že mladá děvčata po mně nepokukují už několik let. Ale i přesto jsem živě cítil, jak se na mě drápe deprese a do nitra vstupuje blbá nálada...
Před téměř neodvratným psychickým kolapsem mě zachránila vzpomínka na slova moudré paní doktorky psychiatričky: „Když vám bude těžko, vypište se z toho. Pište všechno, co vás napadne, na všechno co najdete a všude kde budete. Pište, pište, pište!
A tak, milí čtenáři, jsem se rozhodl, že si budu vésti svůj deník! A proč také ne, když ho může mít kdejaký poseroutka, či paní Jonesová, tak proč by své zápisky nemohl tvořit i plešatící muž?!
Dámy a pánové, vítejte v Deníku plešatícího muže…
