Život je pochyb „Jak často o sobě pochybuješ liško? zeptal se Malý princ.“ „Každý den, řekla liška.“ „Pochyb je život.“
Moje oblíbená kniha není Malý princ. Moje oblíbená kniha nikdy nebyla Malý princ a tato pasáž není z Malého prince. Je to fabulace Malého prince. Moje fabulace.
Každé ráno běhám. Běhám proto, abych zapomněla na bolest. Běhám proto, abych zapomněla na radost. Běhám proto, aby se ty dvě ve mně skamarádily a vytvořily společnou přátelskou hladinu, díky které se mi lépe žije. Když se mi lépe žije, tak méně pochybuji. Po pohybu méně pochybuji. A pravda je taková, že když se nepohybuji, tak pochybuji i o tom, co se zpochybnit nedá. Například o tom, že jsem taková jaká jsem, o tom, že kolegyně nenosí brýle, o tom, že rybář chytá ryby o tom, že sníh studí nějak moc a že snad neexistuje léto. Přišel čas se smířit. Přišel čas se smířit nejen s pochybem, ale i s pohybem a nakonec i s Malým princem. I když je děsně otravný poslouchat, že moje oblíbená kniha je Malý princ od lidí, který nečetli Bibli. Protože tam je mnohem víc než v Malým princi. Mnohem víc lásky, mnohem víc pochybení, mnohem víc života takovýho jakej doopravdy je, mnohem víc lišek a rozbitejch letadel, ulámanejch křídel, Malý princové rostou a jsou z nich králové a prostě všeho mnohem víc. Jednoduše pochybuju o tom, že lidi, co čtou Malýho prince někdy dojdou k Bibli, protože jim ten malej skrček s liškou prostě stačí.
Doběhla jsem. Dávám si sprchu. Z pomeranče teče šťáva přímo do sklenice. Otírám si pot z čela. Zhltnu osvěžující nápoj. Zase vnímám svět. Všechno je tak krásný a zdravý. Plný života. Všichni, kdo čtou Malýho prince, jednou dojdou k Bibli. Už nepochybuji. Je to prostě zákon. Můj zákon. Bible je zákon.
