Chodila jsem v desti po rukou. Doufala jsem, ze az se vratim zpatky do toho studenyho baraku, vysvitne slunce.
Zila jsem ve zmensenine sveta. Kazdy rano jsem potkavala na snidani Gruzince Josefa, ktery svym primym hlucnym hlasem na celou jidelnu zarval: “Zkurvena zima!”
Kdyz jsem toho kluka spatrila poprvy, zaradila jsem si ho do klise ruska mafie. Mel na sobe cernou kratkou bundu, na hlave kapucu, cerny brejle a v levym koutku mu viselo cigaro. Postaval pred budovou skoly a po holkach z Madarska chtel telefonni cisla. Byla jsem nastesti z Cesky republiky a na tyhle typky jsem mela nacvicenej nepratelskej vyraz. Josef vypadal proste nebezpecne. Potom jsem se prenesla pres jeho puvod, valecnou situaci, kterou si tyhle narodnosti casto sami vyprovokujou svym drsnym pohledem na svet, narodni hrdosti a zkratkovytym jednanim. Prenesla jsem se pres svy vlastni predsudky. Josef nebyl spatnej kluk. Vsem rekl veci narovinu, proto se ho nejvic bali Japonci. Byl hlucnej, ale nic neskryval v sobe. Na hodine managementu se nebal priznat, ze miluje svyho Boha a pri kavovym dychanku nam vysvetloval, ze na neho v Gruzii cekaji davy holek, z kterych by si mohl vybrat nevestu. Pak vytahl knihu, kterou napsal jeho tata. Slavnej kardiochirurg s 8 medailema ve svym oboru. Diky tatove kariere zili tri roky ve statech. Asi proto rikal Josef kazdymu trikrat denne How are you. Zdalo se mu to zdvorily. Josefovi bylo tricet a nikdy nepracoval.
Zima nam byla vsem. V tom baraku, kde jsme bydleli, totiz skoro netopili a nebyla temer zadna moznost, jak vedeni skoly vysvetlit, ze by bylo dobry prihodit par polinek, kdyz je pulka rijna. Danove byli proste otuzili. Obvykle jsem spala v pyzamu, svetru, teplejch ponozkach, perine a dvou dekach. Zima mi ale stejne vlezla pod kuzi.
Vzdycky, kdyz jsem se probudila, premyslela jsem, kde vlastne jsem. Vylezla jsem na chodbu a potkavala ruzny druhy oci, barvy pleti, vlasu, vysky, delky, sirky. Kdyz kazdej zacal mluvit svym vlastnim jazykem nebala jsem se prirovnani, ze vsichni splhame na Babylonsky vezi kamsi do vysin.
Ten barak mel svuj system, svoje vedeni, svoji politiku. Politika mela pocit, ze se vysin uz dotkla. Nebylo tomu tak. Setkavali jsme se tady se silnejma pribehama, ale taky z luxusnim zivotem zapadu. Nam lidem z vychodu, to prislo smesny. Vlastne z bejvalejch komunistickejch zemich. To byl nas oficialni nazev.
Nekolikrat se kapove prerekli a slyseli jsme, jak nas hazej do jednoho pytle jeste s Gruzincema, Polakama, Madarama, Rumunskem a Bosnou. Bylo nam to jedno, ale vzdycky jsme se ohradili. Kapove pak zrudli a pokorne pomoci zdvorilostnich frazi z britsky anglictiny se nam omlouvali. Neverili jsme jim zajem.
Lidi, co byli fakt v pohode, byli ze zemi, kde se neco delo. Valka, hlad, divnej diktatorskej rezim, kterej pokroutil cely generace mozku v jejich vlastnich rodinach. Siavash z Iranu tvrdil, ze u nich nemuzou skoro nic a ze se tam uz nechce vratit. Jednou sedel tejden ve vezeni s vrahama, kdyz ho v baru chytli se sklenickou whisky. Rozumela jsem tomu. Tady v devizovy cizine jsem poprve pocitila jaky to mohlo bejt, kdyz clovek emigroval. Sam ztracenej v prekladu v zemi, ktera nikdy nebude opravdove hrat u srdce. Zvlast Dansko. Chlad. Chlad. Chlad otrasl zemekouli a ta mala zeme se smala na nas z vesmiru. Nekdy jsem mela pocit, ze se snad neumeji zasmat od srdce, ale z ty zapadni arogance, kterou si vybudovali hned potom, co se rozhodli respektovat system socialniho statu. “Nahodou jim to vyslo a ted maji patent na pravdivej zivot,” otrasl se hruzou Cinan Hao. Byl to citlivej kluk. Kazdej vecer hral pred veceri na klavir sentimentalni milostny songy. Vuci jeho melancholii jsem se stala imunni. Vzdalene mi pripominal obrovskyho medveda Pandu. Na Cinana totiz dost vyrostl do vsech stran.
Stala jsem pred rozhodnutim odjet. V noci jsem se trasla hnisavym kaslem ve studeny jeskyni zapadniho vezeni. V tu chvili mi to tak pripadalo. Svobodu jsem si predstavovala jinak. Alespon jsem se presvedcila, ze svoboda vlastne neexistuje. Danove byli svazany ve svym dokonalym systemu jako ve sviraci kazajce. Byli dokonali, ale nemohli pritom svobodne dychat. Potrebovala jsem se nadechnout alespon jednou. Strhnout ze sebe tu spropadenou vestu, ktera uz me skrtila na obou stranach. Nastesti jsem se uzdravila.
Po ranu jsme se schazeli na snidani. Nikdo z nas nemel chut na vatu, kterou prezdivali chleba. Kazdej se tim ladoval, i kdyz to nikomu nejelo. Nepochopila jsem z jakyho duvodu si tady vsichni davaji na platkovy syr marmeladu. Premyslela jsem, jestli bych to vubec kdy pozrela. Jednoho dne jsem se pristihla, jak si mazu marmeladu na eidam. Otrasla jsem se sama nad sebou.
Hlavni myslenkou skoly byla laska a pratelstvi. Ve vedeni byli prestarli Hippieci, ktery zase touzili po zivote v Christianii. Skrze fotku ucitele Juana Carlose z Mexika jsem se tam na chvili ocitla. V danskym hlavnim meste lasky, kde typkum vlaly vlasy a holky ujizdely na doma uplacanym hasi. Vsichni se milovali navzajem. Vsude se valely pouzity kondomy jako dukazy lasky. Spacky od cigar nekdo sesbiral, zamotal do papiru a znova vyhulil. Ty lidi nemeli prachy ani domov. Ty lidi touzili po lasce tolik, ze uverili, ze ji nasli tam v Christianii. Jednou jsme se tam s Juanem vypravili. Stala jsem u zeleznyho kotle, z kteryho plal ohen a najednou jsem se pristihla, jak jim to teplo zavidim a premyslela jsem, jak ten kotel z Christianie presunout do skoly. Od zdroje tepla me vyplasil az kulhavej prasivej pes. Zastavili jsme se v mistnim pubu na Woodstocku. Juan tam potkal svou starou znamou z cesty do Rumunska. Byla to ta holka z sedesatejch, ktera se nejakym zazrakem prochlastala az do 21. stoleti. Nebylo mi prijemny, kdyz me objimala a rikala, ze me miluje z vyrazem mrtvyho ditete v ocich. Takhle jsem si vzdycky predstavovala Psici v Sestre od Topola.
Ty lidi nemeli domov, a proto ucili na nasi skole. Kanadan Rod stravil 15 let na cestach po svete. Kazdou chvili v jinym state ucil mezinarodni sifru, diky ktery jsme pochopili, kdo a co hejbe zemekouli. V Americe dosli prachy a nase hippie skola se zatrasla v zakladech. Financni krize zasahla vlastne kazdyho. Uz jenom tim, ze jsme o ni mohli minimalne diskutovat na hodinach, ktery nam otvirali oci malinko nalevo.
V hodinach globalnich problemu nam Danka Gertrud ukazovala obrazky dnesniho sveta. Obcas jsme byli v soku. Nektery veci se k nam proste nedostaly. Nejzajimavejsi bylo zasadit svou vlastni zemi do realnyho kontextu sveta. To se cloveku tezko podari, kdyz zije uvnitr. Jednou jsme si pousteli dokumenty z prelomu komunismu na kapitalismus u nas v Madarsku, Polsku a Gruzii. Najednou mi doslo, ze mezi nami neni skutecne temer zadnej rozdil a pochopila jsem, proc si nas tady pletou. Jen Gruzinci se mozna drobet toci teprve v nasich devadesatejch. Vzdycky je nutnej nadhled. Minimalne z nebesky perpektivy. Tu jsem nastesti mela.
Gertrud byla elegantni padesatnice se smyslem pro humor a docela dobrym nadhledem. Byla taky tak dansky studena, ale nezne. Nevedela co se svou chladnou laskou udelat, aby se ohrala. Nejakou dobu zila na Sri Lance a v Africe, kde se zivila praci v neziskovkach. Byla zapalena pro posun vesmiru i sveta k dobrymu. Nestastna, ze nemuze zmenit nebe. Vzdy elegantne oblecena v poslednim outfitu dansky sezony. Mela jsem pocit, ze svou profesi bere vazne. Verila jsem ji to. Jednou spadla ze schodu a vyvrkla si kotnik. Cela skola cekala na zpravu z nemocnice. Vysledky rentgenu potom hlasil reditel do mikrofonu. Vsichni zase zatleskali. Dalsi vec, kterou mi hlava nebrala. Po kazdy ptakovine se tady tleskalo. Stacilo rict, ze jsem si umyla hrnek po snidani a uz se objevila skupinka lidi, ktera proste zatleskala. Porad jsem si pripadala jako na divadle…
