V kostelíčku na okraji velkoměsta bylo živo. Mladá paní farářová zrovna pohlavkovala své nezbedné děti a pan farář Kalich se vlídně pousmíval. Měl svou ženu rád, i když se zlobila. Měl ji rád dokonce i tehdy, když se zlobila na něj. Většinou si své prohřešky dlouho vyčítal, čímž ženu štval ještě víc. Ale dlouho se na něj zlobit nedokázala. Ačkoliv byli spolu již drahně let, jejich láska nevyprchala, čímž byli chtě nechtě příkladem širokému dalekému okolí.
Z dálky se ozýval rachot, jako když někdo přejíždí po dlaždičkách nákupním vozíkem. „Ahooooj!!!“ linulo se chodbou kostela.
„Tak to vezeme,“ zahlaholil Otouš místo pozdravu a tlačil před sebou narvaný vozík vypůjčený v hypermarketu.
„Ahoj Otouši, tak co jste s Tonkou nakoupili? Zase barevný limonády a vánoční sušenky v akci?“ zaševelila paní Kalichová s úsměvem na rtech. Už se s Otoušem znali pár let, tudíž se nebála použít ironii.
„V tom se objevila Antonie a napůl dotčeně odsekla, že sušenky v akci vykoupili adventisti.“
Paní Kalichová pohotově vykouzlila neodoletelný úsměv a přivítala Tonku: „No ahooooooj Toni, to seš hodná, že jste všechno nakoupiliii. Toběě to sluššííí, máš novej svetr?“
Tonička zapomněla na sušenky i Otouše a s uzarděním děkovala paní farářové. Na oplátku jí pochválila novou sukni vánočních barev, kterou měla Kalichová na sobě spíše z recese. Nikdo jiný než Marie vtipný kostým nepostřehl. Ostatní si nějak mysleli, že paní farářová chodí takhle oblíkaná běžně.
Marie byla svobodná žena po třicítce. Skoro nikdy se neusmívala. Měla totiž od přírody zakaboněný obličej a i když se snažila sebevíc, nikdo si jejího úsměvu stejně nevšiml. Paní farářová ovšem měla se svými vtípky skoro pokaždé úspěch, tudíž se Mariin výraz pro tentokrát trochu vyjasnil.
Ode dveří se ozval hurónský smích a všem bylo jasné, že se přiřítili Novákovi. Pět dětí, pes, kočka a žába ve sklenici, která údajně předpovídá počasí. Paní Nováková už ve dveřích chrlila nesrozumitelné historky z rána. Po chvíli se všichni líbali a objímali. Novákovi s Otoušem a Tonkou, Tonka a Otouš s Kalichovými, Kalichovi se zbytkem sálu. No co vám budu povídat, láska tekla proudem.
Když se všichni sešli, uvedl farář Kalich vánoční bohoslužbu: „Tak tu máme zase příchod Spasitele, vážení. Jak už víme, o Vánocích si připomínáme narození našeho Pána, i když si i mnozí křesťané myslí, že mají mít hlavně uklizeno a plné ledničky…“
„A to jako nemám uklízet?“ ozvalo se z davu.
Farář Kalich se pousmál a pokračoval: „Děti nám zazpívají koledy, které s nimi nacvičila moje milá žena."
„Paní Kalichová, počkejte! Moje děti už jsou za dveřmi. Šli jsme dneska ráno pěšky a nějak jsme to časově neodhadli. Já jsem běžela napřed, abych vám řekla, že se na to zpívání moc těšily." Vpadla do sálu uřícená Celestýna Vločková.
„Vy jste šli z centra pěšky i s dětma? Teď v zimě? No dobře my počkáme, máte na to dvě minuty." dodala nevěřícně Kalichová.
Vločkovi se vyznačovali hlavně tím, že žili zdravě. Děti vedli ke sportu a k přírodě a každé ráno se sprchovali studenou vodou. Celkem jich bylo 10 i s domácím zvířectvem. Do rodiny počítali i morčata s heslem, že zvířata jsou přece jako lidi. Malé "Vločky", jak jim všichni říkali, zásadně nosily oblečení s ručně vyšitými vločkami, aby je rodiče snadno odchytli na dětském hřišti a nepřivedli si domů nějakého zlosyna či zlodceru. Celestýna hned po příchodu vybalila cereální cukroví s půlhodinovou přednáškou, jak je vše zdravé a jak pekla poslední kousky do čtyř do rána, aby měly děti, co "dlabat".
Moje děti rozhodně "nedlabou", pomyslela si v duchu paní Kalichová a s úsměvem udeřila do kláves.
Vánoční bohoslužba byla zahájena nostalgicky, což byla jasná taktika, protože farářovi dobře věděli, že pokud dojmou rodiče vánočními výkony svých ratolestí, budou si moci dovolit přímočařejší kázání.
Když si všimli, že slzí i Marie, která děti nemá, tak si mnuli ruce. Pan farář Kalich přes sebe přehodil talár a šel na věc: „Milé sestry, milí bratří, jak jistě víte, jde to s námi lidmi z kopce. Máme jednoho jediného Spasitele a pořád pátráme, kde se v našem životě vlastně nachází a jestli vůbec. No považte, v období, kdy se blíží jeho narození, bychom se přeci jenom měli zamyslet hlouběji, jestli stojíme spíše u okýnka Ztráty nebo Nálezy."
Vtipu se zasmála opět jenom Marie, ale to stejně nikdo nepoznal. Zbytek sálu ovšem zarytě mlčel, jak bystře postřehla paní Kalichová.
A na závěr si dáme píseň 356 a budeme zpívat pouze prvních 16 slok. Marie bezděky protočila panenky. „No, no." Šeptla paní Kalichová a pro jistotu spiklenecky mrkla.
„Tak vám přejeme hezké svátky a v novém roce se budeme těšit nashledanou.“ ukončil vánoční bohoslužbu pan farář Kalich a pozval lidi ke stolům plného jídla.
Zbytek ovcí se přivítalo s Kalichovými jen krátce a kvapem se hrnulo ke stolu. „Co kdyby to všechno sežrali, že jo?“ vyprskla smíchy Marie, která se už neudržela a přes Ajfoun mrskla na Fejsbuk fotku: „Česká církev hladoví po Bohu, zvláště o Vánocích.“
Marie čekala, až paní Kalichová dotáhne do konce společenskou konverzaci a konečně se začne normálně bavit. I letos bylo hodně dárků, a tak se všichni museli pochválit a přechválit, jak to hezky těm druhým vybrali. No trvalo to ještě hodinu, tak si Marie zatím skočila do obchoďáku ještě pro pár drobností.
„No hlavně, že jsme nedostali dalšího člena rodiny,“ oddychli si Vločkovi. Vloni obdrželi darem od Tonky a Otouše morče, aby se jim nestýskalo po Olegovi, kterého jim před svátky zastřelil soused vzduchovkou, když ho venčili na zahradě. Vločkovi se tehdy radovali, že je o starost míň, ale morčecí samice v akci od Oty a Tonky byla bohužel pět v jednom. Naštěstí se jim podařilo všechna mláďata rozdat.
Novákovi se hurónsky loučili, že ještě musí ke Dvořákovým, Novotným a pozítří přijede tchýně a oni ještě nemají upečeno 3. a 5. kachnu. O tom, že se chystají zabít prase radši pomlčeli, protože, co kdyby byli poblíž Vločkovi.
Takřka na konec vánočního oběda dorazili i Vodníci. Tak se říkalo další rodině, která sice měla děti odrostlé a nevěřící, ale raut si málokdy nechali ujít. Kromě jídla měli rádi přírodu a chodili často v zeleném či pruhovaném. Jejich splihlé dlouhé vlasy a kulaté brýle dokonale dokreslovaly jejich vodnickou vizáž. Marii se to tak zdálo, a protože začala přezdívku veřejně používat, snadno se ujala.
„Zbylo něco?“ drze se zeptal Vodník – hlava rodiny.
„No pro ty, kdo něco přinesli, zbylo, zbytek má smůlu.“ pohotově prohodila paní Kalichová a koutky jí cukaly do škodolibého úsměvu.
Marie mezitím vystála důlek v šatně, protože se nejen už stihla vrátit z nákupů, ale z dlouhého čekání se neustále něčím ládovala.
Konečně přišla ona nejsvátečnější věta: „Uklízíme!!! Kdo tady zůstane poslední, odnáší odpadky.“ zahlaholil žoviálně farář Kalich, protože věděl, že to bude zase on.
Marie vypla Fejsbuk na Ajfounu a všechny rodiny včetně Vodníků, kteří měli letos hold smůlu, odkráčely ze sálu.
Paní Kalichová objala svého muže, vlepila mu polibek do vousů a s oddechem prohlásila: „Teď můžou začít ty pravý svátky míru a pokoje. Marie deš´ k nám? Mám tam nějakou husu, co si včera upekla. A usmívej se prosím tě, jsou Vánoce."
