V tu chvili jsi na me cekal uprostred jablecneho pole...

Krasa v tvych ocich oznamovala, ze jsi stal modelem holandskym mistrum. Rano jsem se probudila a vyrazila do jablecneho pole. Stojan v podpazi, platno, ovalna mala paleta, barvy jen tak bezprizorne pohozene v batohu. Za sebou jsem nechala pruhled ze sirokeho okna, ktere dominovalo domu, kde jsem bydlela.

I kdyz ses chystal na vychod slunce, abys me inspiroval v mem malirskem amaterismu podtrzenem prave probuzenou laskou k Holandsku, mel jsi tu schopnost, ze jsi sedel v jidelne a dival ses na me, jak odchazim.Ve vyhledu ti zaclanel akorat stin, ktery vrhal svicen na stole vedle prosklene terasy. Vyhasly ohen v krbu ladil s hrejivym teplem cervene pohovky, jez lakala ke cteni, sneni a podrimovani. Stare hodiny pod zrcadlem odbijely cerstvou ranni modlitbu a tys me nechal jit. Za chvili jsi na me opet cekal uprostred lanu plneho stavnatych jablek a me nedalo, nez si utrhnout. Rukavem od svetru, ktery obvykle nosivam do kancelare, jsem vylestila plod, ktery si jedna pocitacova firma zvolila za svuj symbol. Jedna firma a jedno mesto, ktere si pred ovocne podzimni pojmenovani drze dosadilo sluvko big neboli velky. Moje mysleni a kreativita se v rannich hodinach probojovaly do faze big, kdy jsem namocila stetec do vody a na platne obtahovala pozdrav ranu na privitanou. Na palete jsem si namichala barvy podzimu a uz uz se chystala na tvuj portret. Tvoje pritomnost vyzadovala jeste jistou davku trpelivosti, proto jsem na tebe nijak nespechala. Namisto dalsich tahu stetcem jsem bloudila v dome, ktery se nakratko stal mym domovem.

Otevrela jsem dvere a me oci se na konci chodby setkaly s balkonovymi dvermi do zahrady lemovane bytelnymi komodami z holandskeho dreva. Na jedne z nich chrizantemy ve vaze zdravily mozaiky na stene. Po starem drevenem schodisti vpravo jsem se vydala nahoru do pokoje. Co krok to inspirace, co roh, to kousek umeni. Police plne knih, komoda s tenkou vrstvou prachu a vyhled skrze siroka okna do jablecnych poli na chvili pozastavil me vnimani reality. Byl cas se vratit k malovani rana. Drze jsem namocila spicku stetce do jemne okroveho odstinu a obtahla cmouhy, ktere vykouzlily strikance vody, jez jsem na platno prve nanesla. Odstiny oranzove byly toho rana moje. Po chvili jsem pri vzpomince a pohledu daleko pres siroke pastviny, michala syte zelenou a zanedlouho jsem se dostala k cervene, schylujici se k charakteristicke barve podzimnich jablek slechtenych holandskymi farmari. Mezitim jsem se do jednoho zakousla a pri stavnate chuti jsem ucitila vuni domaciho jablecneho kolace linouci se z kuchyne domu, kde jsem bydlela. Toho rana ho pekla Rijana k snidani, kdy se ji jeji mala dcerka pletla u nohou a ona pri tom vsem stihala zadavat pokyny nocleznikum, jenz se ji, okouzleni rodinnou atmosferou na statku, jali s nepredstiranym zajmem pomoci hned po ranu.

Na platne uprostred jablecneho pole se mi prave rozlilo nebe, kdy mi nejvetsi praci dal podzimni slunecni svit. Hlavne, aby vse vystihlo atmosferu toho mista. I kdyz jsi mi stal modelem, bylo pro me narocne nasledovat tvoje kroky stetcem na platne. Mela jsem preci jenom velkou konkurenci a rezat ucho jsem si kvuli tomu vsemu rozhodne nechtela.

Ticho a teplo vyzarujici z meho obrazu rana nakonec reklo vse o tom, co jsem chtela dnes namalovat. Stojan jsem si strcila pod pazi, stetce a barvy zpatky do batohu. Obraz jsem nechala vyschnout na slunci, ktere se nedavno vylouplo do noveho dne a s ipodem v usich, kdy Coldplay zrovna ladili piano ve versi You could take a picture of something you see... jsem se vydala zpatky do domu.